Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Znova" zavelela Wendy naštvaným hlasem a s rukama v bok pozorovala naše nejmladší hráče, kteří zrovna klikovali. Dělat si srandu s kapitánky se nevyplácí. Jsem rád, že jsem se k tomu nepřidal. Ještě jednou jsem se protáhl, abych si zahřál svaly. Snažil jsem se nevšímat obecenstva, kterého jsme dnes měli překvapivě dost. Pomalu ale jistě se blíží náš zápas proti Nebelvíru. Jenom pomyšlení mi dokáže přivodit zlost. Wendy nám dala povel a posadili jsme se na koťata, odrazili se od země a vzlétli do prostoru. Dali jsme si několik koleček po obvodu hřiště než nás Wendy svolala doprostřed.
"Všichni víme, co se blíží. Nebelvír si myslí, že už mají v kapse vítězství a pohár. My jim ale tuto domněnku hodně rychle sebereme. Máme na to. Požaduji od vás naprostou soustředěnost," mykla obočím k chlapců, kteří sklopili hlavu, "ukážeme jim, co v nás je. Jsme orli, vzdušný prostor je náš. Nebelvír tenhle zápas musí prohrát!"
Společně jsme zaskandovali. Jedno se Wendy musí uznat, dokáže nabudit svůj tým perfektně. Hned mám větší elán. Přesto mě pohání něco jiného. Jestli nás Nebelvír porazí, jestli Namjoon vyhraje, nebudu se moct podívat do zrcadla. Tak moc ho nenávidím za to, co udělal. Pokaždé, když ho potkám na chodbě, se tak vítězně šklebí, že se až bojím, že Taehyungova čtrnáctidenní nepřítomnost má nějakou souvislost právě s ním. Opravdu si začínám dělat obavy. Ano, za tento rok chyběl již několikrát, ale nikdy ne déle, jak 14 dní. Snad se co nejdříve objeví. Nevím, co budu dělat potom, v tuhle chvíli je pro mě prioritou vědět, že se mu nic nestalo. Jak vyřešíme to 'něco' mezi námi, to mě teď netíží.
"Jungkooku, přestaň civět do blba a hledej tu Zlatonku. Na přemýšlení máš čas v hodinách!" okřikla mě naše velice klidná kapitána. Protočil jsem očima tak, aby to neviděla, a s úsměvem ji ujistil, že Zlatou dnes chytím. Rozletěl jsem se, ne moc rychle, abych ji nepřehlédnul, a ignoroval pokřikování Namjoonovy partičky. U místa, kde seděli, jsem zrychlil a v hlavě jsem si opakoval, že tu nejsou. Musím se soustředit. Prolétával jsem mezi věžičkami tribun, snažíc se vyhýbat Potloukům, a očima skenoval okolí. Dnes naštěstí tolik nemrzlo, vlastně byla teplota mírně nad nulou a sníh se tak měnil ve vodu. Ne že by to bylo něco příjemného, protože člověk je pak celý promočený, a to jen stačí projít. Naštěstí mi už ale nenamrzají brýle, já nemrznu, sněhové vločky mi nezkazí viditelnost, takže aktuálně si nemám na co stěžovat.
Něco mi zasvištělo u pravého ucha a mně hned bylo jasné, o co jde. Snad jako by se mi vysmála u ucha a prchla pryč. Já jsem ji ale byl na stopě a pronásledoval ji. Dnes jsem si byl opravdu jist, že ji chytnu. Chvíli jsme společně kličkovali, než jsem se odhodlal natáhnout ruku. Ucítil jsem její křídla a hned nato jsem ji sbíral v dlani. Hrdě jsem se usmál a zamával s ní v ruce směrem k Wendy, která mi ukázala zdvižený palec. Slétl jsem k zemi a vložil Zlatonku do kufru, kde se ukládali všechny famfrpálové míče. Na zem jsem si ale nestoupal. Tréninku ještě nebyl konec. Já svou práci již splnil, ale Wendy mě nepustí dřív. Kazilo by to prý morálku týmu. Proto jsem si trénoval sprinty. Netrvalo to však moc dlouho a naše kapitánka se trénink rozhodla ukončit. Už jsem byl pěkně zadýchaný a taky zpocený.
