Tajemství Hada a Orla (VKook - BTS; Hogwarts)

59. We're not the only ones who want the two to reconcile 🟢

"Kam jdeš Taehyungshii?" zeptala se zmijozelská princezna, když se její kamarád nečekaně zvedl z křesla a vydal se směrem k tmavě dřevěným dveřím, na které bylo ze společenské místnosti dobře vidět.

"Jsem unavený," odpověděl ji stroze a bez jakéhokoliv dalšího otálení se vydal k oněm dveřím, za kterými se ukrýval jeho pokoj. Bylo to jeho království, kde se nemusel přetvářet. Byl to též jeho domov, kde nalézal odpočinek od reality, ale zároveň to bylo jeho vězení, kde vznikaly ty nejhorší myšlenky, kterým se Taehyung nedokázal bránit. Tolikrát tu místnost nesnášel, zas tolikrát se toužil do ní schovat, aby se ztratil z očí. Nedokázal ale odhadnout, která emoce je silnější.

Měl to tak s většinou věcí. Nenáviděl je, ale miloval zároveň. Otravovali ho kecy jeho přátel, ale byl vděčný za jejich pomoc a oporu. Nenáviděl zdejší studenty, ale zároveň bavil nad jejich hloupostí a tvrdohlavostí. Nesnášel docházení na hodiny, ale zajímala ho kouzla, lektvary, hvězdy. Obtěžovalo ho, když na něj někdo mluvil, ale kdykoliv ho někdo pochválil, chtěl mít na tváři ten nejširší úsměv. Nenáviděl Jungkooka, ale miloval ho celým svým srdcem. Otravovalo ho jeho neustálé šťourání se v cizích věcech, ale toužil po jeho pozornosti.

Pouze u pár věcí si byl opravdu jistý. Nenáviděl svou rodinu, zvláště svého otce. Měl odpor k mudlům. Nesnášel onen vnitřní hlas, který mu nedá ani na chvíli pokoj. Nenáviděl sám sebe. Když se teď podívá do zrcadla, hnusí se mu to, co vidí. Už ani nedokáže ocenit vlastní krásu, kterou dříve uznával. Jak už jednou kdysi řekl: možná krásný, ale shnilý uvnitř. Měl pocit, že se uvnitř něho nic nenacházelo. Snad jako by mu ani srdce netlouklo a plíce nelapaly vzduch, přesto tyto životní funkce o sobě dávaly dobře vědět, kdykoliv se jeho tělo třáslo a hlas v hlavě opakoval neustále dokola ty hnusné věci. Tehdy má pocit, že se mu srdce vytluče z hrudi a plíce roztrhnou nad návalem kyslíku.

Pak už byl jen schopný tupě zírat do stropu a konečně na nic nemyslet. To se ostatně dělo i teď. Taehyung ležel na posteli pozorujíc ryby za oknem, z předloktí mu kapou kapky krve na koberec, což absolutně nezajímalo. Na jeho těle se za tu dobu objevilo spoustu nových jizev a popálenin. Díky nim si alespoň na chvíli připadal volný a bez potíží, avšak hned na to se cítil stejně prázdně jako vždy. Věděl, že to nikam nevede, ale nemohl si pomoct. Neměl jediný důvod s tím přestat. Byl sám, nikomu na něm nezáleželo, chtěl se vypařit z tohoto světa, chtěl usnout a už se nikdy neprobudit.

Chtěl zemřít.

Avšak jeho domněnky byly nesprávné. O místnost vedle seděli u stolu čtyři studenti, kterým nebyl Taehyung lhostejný. Ač to v skrytu duše věděl, nechtěl si to přiznat. Neuvědomoval si, jaké starosti svým přátelům způsoboval. Ano, byl sobecký, většinou nemyslel na ostatní. A jeho přátelé se opravdu snažili, dělali, co bylo v jejich silách, ale ani oni nejsou schopni všeho. A bohužel si právě uvědomili, že Taehyung je nad jejich síly. Nekomunikoval s nimi, neposlouchal je, nebral si k srdci jejich rady. Frustrovalo je to, obzvlášť Jennie, která se den co noc snaží přijít na nějaké řešení. Už tolikrát Taehyunga postavila na nohy, ale nikdy na nich nevydržel dlouho.