Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jungkooku, chytej!" zavolala na mě Wendy než po mně mrskla Camrál. Naštěstí mám poměrně rychlé reflexy, takže jsem ho chytil, ale obdařil jsem ji zamračeným výrazem. Nemohla udělat těch pár kroků a podat mi ho. Camrál jsem uklidil a vydal se do šatny, abych se převlékl. Čím dále jsem ve svém dresu, tím větší je mi zima. Sníh mi pod nohama příjemně křupe, což bych za normálních okolností ocenil, ale teď jsem byl promrznutý až na kost. Nemohu se dočkat, až si sednu ve společenské místnosti ke krbu.
Rychle jsem se převlékl, což nebylo vůbec snadné, protože se mi klepaly ruce, a zabalený v kabátu mířil do hradu. Venku se našlo pár mladších studentů, kteří si užívali sněhu. Při pohledu na ně se mé tělo lehce zatřáslo. Vešel jsem do hradu a chodbami se dostal až k pohyblivým schodům. Vyhnul jsem se nějakým nebelvírským studentům, kteří asi pořádali závody nebo co a pokračoval v chůzi. Byl jsem unavený. Moc jsem si nevšímal dění okolo se, proto když do mě někdo narazil, nečekal jsem to a spadl.
„Omlouvám se, moje chyba," řekl chlapec, obešel mě a dál sbíhal rychle schody. Pohlédl jsem na něj a trochu se zarazil, protože jsem ho na první dobrou nepoznal. Má jinou barvu vlasů. Najednou mě nepříjemně píchlo u srdce. Žaludek se na chvíli sevřel při pohledu na chlapce spěchajícího do sklepení. Zase jsem byl v hlavě v jejich společenské místnosti, zase v jeho pokoji. Rychle jsem zamrkal a pohled zabodnul do země.
„Jsi v pořádku?" zeptala se mě dívka s vlasy do půli krku.
„Ano, děkuji, Jihyo," řekl jsem a všiml si jejího překvapeného výrazu, že znám její jméno. Vždyť se mnou chodí do ročníku, ale je pravda, že jsme spolu nikdy nemluvili. Navíc je to jedna z nejtalentovanějších studentů. Opravdu zná odpověď skoro na všechno. Jihyo se lehce usmála a vydala se svojí cestou, pravděpodobně do nebelvírské společenské místnosti. Zvedl jsem se ze země a vyšel ještě pár poschodí nahoru, kde jsem uchopil klepadlo. Mám v hlavě vymeteno.
„Jsem ze dřeva a papíru, spálit mne však nejde. Kdo jsem?" řeklo klepadlo. Poškrábal jsem se na čele, snad jako by mi to mělo pomoct. Svraštil jsem obočí a povzdechl si. Proč zrovna my musíme mít klepadlo s hádankami. Všichni ostatní to mají tak jednoduché. Posadil jsem se na práh a objal svá kolena přitiskávajíc je k hrudi. Bradu jsem si o kolena opřel. Je mi zima, jsem unavený a je mi do pláče. Takhle se cítím posledních pár dnů. Bolí to a je to nepříjemné. Cítím se pod testrála.
Čekal jsem pár minut než se nějaký malý student objevil a zodpověděl hádanku. Byl to popel. Najednou mi to připadalo jednoduché až hloupé. Vešel jsem do společenské místnosti. Můj původní úmysl byl odebrat se do svého pokoje, který sdílím s dalšími svými spolu-kolejníky. Chtěl jsem zalézt pod peřinu, zavřít oči a dělat, že neexistuji. Jenže nic z toho jsem udělat nemohl, protože si mě hned zavolali mí přátelé. Seungmin s Yoongim hráli kouzelnické šachy a k překvapení všech zatím Yoongi vedl. Děvčata vedle nich seděla na pohovce a pozorovala hru, dělala úkoly či si četla. Posadil jsem se na křeslo naproti nim. Pro jednou se mi tady vůbec nechtělo být.
