Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Moc ti děkuji. Nevím, co bych bez tebe dělal," usmál se na mě Jimin a balil si svoje věci.
"Určitě by ti poradil někdo jiný," odvětil jsem a též si sklízel své věci ze stolu.
"No nevím, tyhle dva jsou na Lektvary úplně tupí."
"Hej! Stále jsme tady!" promluvil naštvaně Hoseok, ale vzápětí se mu na tváři objevil jeho typický úsměv. Pomáhal jsem Jiminovi s esejí na Lektvary. Látka 5. ročníku mi nedělá problém, bohužel to se nedá říct o tom, co děláme v Lektvarech teď. Snape byl, je a vždycky bude svině, na tom se asi nic nezmění.
"Jungkooku, mohl bys tohle předat Jisoo?" zeptal se mě nejstarší podávajíc mi obálku. Trochu nechápavě jsem se na něj podíval, ale obálku se převzal.
"Proč ji to nedáš sám, Jine?"
"Pohádali jsme se," odvětil krátce, načež jsem jen chápavě kývl. Mrzimorské trio se zvedlo ze svých židlí, aby se mohlo odebrat do své koleje. Rozloučili jsme se, já jsem měl totiž ještě v plánu si zapůjčit jednu knížku. Sotva se vzdálili, se k mému stolu přiřítil někdo jiný, kdo mě trochu zarazil.
"A-Ahoj Jennie," oplatil jsem jí pozdrav a nechápavě na ni hleděl.
"Ty se opravdu musíš bavit úplně se všema, co?" její narážku jsem hned pochopil, nic jsem ale neodpověděl. Byl jsem zvědavý, proč zmijozelská princezna vyhledala moji společnost. Můj šestý smysl mi napovídá, že půjde o jednu určitou osobu.
"Chci tě požádat o laskavost, Jungkookshii," usmála se, ale povšiml jsem si, že se netvářila až tak nadšeně a šťastně, jak jsem u ní byl zvyklí.
"Záleží, o co jde," nenechám se namočit jen tak do něčeho.
"Uděláš tím velkou prospěšnou věc," začínám se trochu ztrácet.
"Vyklop to," požádal jsem ji trochu znaveně očekávajíc, co z ní teda vypadne. Jsem teď kvůli ní dost zvědavý, ale zároveň se trochu děsím.
"Vem Taehyunga na rande."
"Cože?" mám dojem, že jsem špatně slyšel.
"Vem Taehyunga na rande, je to s ním k nevydržení! Mám pocit, že se dřív zcvoknu já a ne on," konečně se její tvář uvolnila a ukázala jasnou starostlivou a vyčerpanou grimasu.
"Co se děje? Stalo se něco?" hned po tom, co jsem si uvědomil význam jejích slov, mě pohltila vlna paniky. Taehyunga jsem teď vídal minimálně. Po hodinách se rychle odebral do své koleje, dokonce vynechal několik jídel. Měl jsem o něj starost, ale říkal jsem si, že bych se do toho neměl motat, ač bych velmi rád chtěl.
"Nevím, od úterka je tichý a moc nekomunikuje. Snažila jsem se z něj dostat, co se stalo, ale nejde s ním vést normální konverzace. Leze mi na nervy, ale mám o něj strach."
