Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Zabiju ho. Přísahám, že ho zabiju!" klel jsem, zatímco jsem seděl na posteli Minha. Najednou mě opět zaškrábalo v krku a já měl pocit, jak kdybych snad měl vyvrhnout své vlastní plíce.
"Když budeš takto nadávat, tak si ničím nepomůžeš," poučila mě Jennie stojící před skříní se zrcadle třímajíc v ruce Hyunjinovy mikiny.
"Tahle sluší?" nikdy jsem nepochopil, proč holky chodí oblečené v pánských mikinách, ve kterých vypadají jako pytle. Vlastně nezáleží na pohlaví, tahle móda volného a širokého oblečení mi nic neříkala. I ve volném čase jsem si nechával košili, měl jsem ale několik knoflíčků rozepnutých, kravatu povolenou nebo rovnou bez ní. Dokud mě to nešněruje, tak se to dá přežít. Jsem ale jeden z mála, který novým trendům nepodlehl. Asi ze mě mluví mý šlechtičtí předci, což mě tedy moc netěší.
"Vypadáš jak pytel na odpadky," řekl jsem upřímně a znovu zakašlal. V hrdle mě škrábalo a měl jsem žízeň. Viděl jsem v odrazu zrcadla, jak Jennie protočila oči a přitiskla si další mikinu k hrudi. Zrovna ona je na tohle ujetá.
"Myslím si, že se mi k sukni hodí více tahle. Co myslíš, Hyunjinshii?"
"Rozhodně, sluší ti ale všechny."
"Pytel," pronesl jsem tiše ignorujíc jejich pohledy a přisunul se na okraj postele, abych viděl Minhovi pod ruky. Pro jednou se neučil, ale psal dopis své rodině. Nepíše jim zas tak často a pokud už jo, vypadá na takový menší román. Natáhl jsem se pro skleničku na stole a napil se, abych zahnal další záchvat kašle. Kdybychom netrénovali v té pitomé bouřce, tak mi nic není. Už druhým dnem mě škrábe v krku a mám pocit, že si vykašlu plíce. Spí se mi opravdu na hovno, protože mi kvůli tomu nejde usnout, a pokud se mi to podaří, stejně mě vzbudí nějaká z mých nočních můr. Nevzpomínám si na to, kdy jsem měl naposledy klidný a nepřerušovaný spánek. Jestli vůbec budu moct mít někdy tu možnost.
"Taehyungu, podal bys mi prosím obálku? Je támhle na polici," ukázal rukou. Vytáhl jsem hůlku a jedním máchnutím obálku k němu přinesl. Nechápu, jak občas někteří mohou být hloupý. Máme kouzla, můžeme si předměty přivolat k sobě. Minho se trochu trapně pousmál, poděkoval a opět se ke mně otočil zády. Více jsem se uvelebil na jeho posteli a zíral někam do prostoru. Nudil jsem se a nevěděl, co dělat, ale zároveň jsem se nechtěl zvedat. Komplikovaná to situace.
Pozoroval jsem prostor či se více zabral do svých myšlenek. Březen je za dveřmi, tím pádem i závěrečné zkoušky, NKÚ a OVCE. S tím se i pojí konec školního roku. Abych byl upřímný, moc se mi pryč nechce. V Bradavicích se cítím o trochu lépe, jak sám zavřený v obrovské vile z černého mramoru. Společnost mi dělali domácí skřítci, za tu dobu jsem se naučil jimi neopovrhovat. Bez nich bych už dávno chcípl. Přesto mám uvnitř vily, kterou bych měl nazývat svým domovem, skličující pocit, jako kdyby mě držela uvnitř. Na samotu jsem si již tak nějak zvykl. Vím, že mi neprospívá, přesto budu raději sám v Bradavicích než tam.
