Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem v křesle ve společenské místnosti v ruce svírajíc sklenici s máslovým ležákem, který sem někdo propašoval z Prasinek. Ne že bych miloval porušování pravidel, ale aktuálně mám náladu pod psa. Měli jsme oslavovat vítězství nad Zmijozelem, místo toho tady zapíjíme žal. I když to vypadá, že se ostatní celkem baví. Cítím se tu hrozně.
„No tak Kooku, nic tak hrozného se nestalo. Každý musí jednou prohrát," snažil se mě utěšit Yoongi a se Seungminem se posadili naproti mně.
„Vím, ale za tuhle prohru můžu já."
„To je nevýhoda chytačů. Rapidně ovlivňují hru a jsou na ně kladeny vysoké nároky, to však neznamená, že musíte být perfektní. Všichni ví, že jsi se snažil," řekl Seungmin a napil se nějaké narůžovělé limonády. Překvapivě jen málo studentů si skutečně vzalo máslový ležák. Těm malým to bylo zakázáno, ale i tak se k nim přidalo spoustu starších. Za normálních okolností bych taky váhal. Protočil jsem očima a více zapadl do křesla.
„S tebou je teda zábava, to ti povím," promluvil otráveně Yoongi a zvedl se. Seungmin ho po chvíli následoval, ale ještě mi povzbudivě poklepal na rameně. Nevím z jakého důvodu mě to ale ještě víc podráždilo. Všichni furt dokola melou, že to není moje chyba a že to nevadí, ale u příštího zápasu si to pěkně vyžeru. Wendy mě bude neustále kontrolovat.
„Kooku, přeci ne-"
„Ušetři mě těch rádoby povzbuzujících keců, Jisoo," nenechal jsem ji domluvit. Předpokládal jsem, že zas půjde jinam, ale posadila se na místo, kde předtím seděl i Seungmin.
„Trápí tě to dost? Ta prohra?"
„Ne tolik, jako že jsem mu na to skočil," řekl jsem a upil ze sklenice.
„Jak to myslíš?" zeptala se se zájmem v očích. Trochu skepticky jsem si ji prohlídl. Nevím, jestli je dobrý nápad někomu vykládat, co se stalo při hře. Nikdo neslyšel, co jsme si říkali.
„Jungkooku, mně můžeš věřit. Když se s někým podělíš o svoje trable, uleví se ti," naklonil jsem hlavu do strany a uvažoval. Nechci, aby se to rozkřiklo po celé škole. Odsuzovali by mě a možná začali nesnášet, třeba i šikanovat. O tohle jsem vážně nestál. Nepřijel jsem sem, abych se musel zas vrátit. V Krásnohůlkách se o mě nikdo nezajímal. Ne že by mě neměli rádi, ale řekl bych, že spoustu z nich žárlilo na mé letecké schopnosti. Povzdechl jsem si, protože jsem se dostal do slepé uličky.
„Zůstane to jen mezi námi, ano Noona?" požádal jsem. Jisoo hned přikývla. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ujistil se, že nám nikdo nevěnuje pozornost. Přesto jsem se ke své kamarádce více přiblížil, aby mě slyšela přes ten hluk.
„Jde o to, že jsme si o zápas s Taehyungem povídali, nebo spíše různě provokovali, kdo bude rychlejší a tak. Choval se, jako kdyby ho někdo vyměnil. Nepoznával jsem ho, ale tahle jeho nová stránka se mi líbila. Ve čtvrtek jsem našel u svého lektvaru vzkaz. Prý mi odpouští. Nemám páru, jak se dozvěděl, že se mu chci omluvit, a kde se nachází lektvar. Musel to někde zaslechnout, ale to je blbost, protože jsem si stěžoval jenom vám a o místě nepadlo ani slovo. A když už jsme pronásledovali Zlatonku, řekl mi..."
