Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Neviděl jste někdo můj svetr?" zeptal se Woozi, který už několik minut přechází po našem společném pokoji. Vypadalo to tady jako po výbuchu. Zatímco Renjun si sbalil už asi před týden, upřímně jsem měl pocit, že si nikdy plně nevybalil, tak my ostatní jsme se honili poslední den před odjezdem. Kupičky oblečení se hromadily všude po pokoji a nikdo pořádně nevěděl, co je čí.
"Mám dojem, že jsem ho viděl na Renjunově posteli. Pokud tedy myslíš ten modrý," odpověděl jsem mu, sám skenujíc svou skříň. Nemohl jsem najíst famfrpálový dres. Ten mi dost přirostl k srdci, tudíž bych nerad odjel bez něj. Ohlédl jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl. že bych ho už zabalil?
"Mám ho! Byl pod postelí," zaradovalo se jedno z dvojčat a spokojeně se vracelo ke svému kufru. Po vzoru Wooziho jsem si též kleknul na zem a sklonil se, abych se podíval pod svou postel. A Merline div se, on tam ten dres opravdu byl. Sice trochu zaprášený, ale byl. S úsměvem na tváři jsem ho vytáhl a oprášil, úhledně složil a zabalil do kufru. Nemám rád balení. Vždy mám pocit, že se ty věci do toho kufru nemohou vejít. Tentokrát je můj pocit oprávnění, protože s množstvím věcí, které jsem si koupil v Prasinkách, byl můj kufr opravdu narvaný až k prasknutí.
"Kluci, pomohli byste mi pomoct to zavřít?" zeptal jsem se a poklepal na své zavazadlo. Dvojčata s radostí přikývla, protože se díky tomu nemusela věnovat svým vlastním věcem. Kufr jsem s námahou snesl na zem. To, že existuju kouzla, jsem zase vypustil. Wonwoo se posadil na můj kufr, zatímco jsem se snažil s Woozim ho zapnout. Šlo to ztěžka, ale jakmile se nám to povedlo, radostí jsme se svalili na zem. Mám dojem, že až kufr doma otevřu, vybuchne. Budu muset varovat mamku, která se hned aktivně vrhne k mým věcem, aby je vyprala. Moc dobře jí znám a vím, že mi nedá pokoj.
Psal jsem rodičům, že doma pobudu pouze jeden týden, protože pak odjíždím ke kamarádovi. Nechtěl jsem Taeho označit jako svého přítele, protože to není věc, která by se měla zmiňovat korespondencí. Ani nevím, jak budou mí rodiče reagovat, až jim povím o mé orientaci. Nikdy jsme se o tomhle tématu společně nebavili. Nemyslím si ale, že by mi hrozilo vydědění. Takoví mí rodiče opravdu nejsou, ale těžko říct, jestli budou mít nějaké kecy nebo ne. Vlastně mi to je celkem fuk. Stejně doma budu sotva měsíc a zas pojedu sem. Upřímně si myslím, že budu odpočítávat dny. Nerad odtud odjíždím.
Své těžké a objemné zavazadlo jsem dal do rohu pokoje. Nechal jsem si vyndané oblečení na zítra, na spaní a hygienu. Jak to budu ráno dostávat do kufru, už není moje aktuální starost. Mé budoucí já to nějak zvládne. Teď jsem měl na mysli důležitější věci. Opustil jsem pokoj stejně tak i společenskou místnost, kde se též hromadili zavazadla. Já si to své zatím nechám v pokoji. Spokojeně jsem scházel pohyblivé schody a ani mi nevadilo, když mi zkomplikovaly cestu. Říkal jsem si, že je to naposledy za tento školní rok, tudíž jsem s úsměvem na tváři počkal, až se schodiště opět propojí a já se budu moct dát k pohybu. Mé kroky vedli do Velké síně. Spoustu studentů využilo toho, že nám je dnes tato místnost celý den k dispozici. Zamířil jsem ke havraspárskému stolu, kde ale sedělo pouze pár studentů s modrým znakem na hrudi.
