Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Dračí krev," řekl jsem heslo a vešel do společenské místnosti, kterou jsem bez zastavení prošel. Zavřel jsem se v pokoji a nezapomněl se zamknout. Skoro nikdy je nenechávám otevřené. Své věci jsem si odložil na pracovní stůl, který byl perfektně uklizený. Vše mělo své místo. Jennie říká, že trpím perfekcionismem, což jí nevyvracím. Bohužel občas tato moje stránka mizí a v mém pokoji to vypadá jako po výbuchu.
Klekl jsem si na zem před stůl a postupně se přehraboval v šuplících. Hledal jsem krabici potaženou hnědou dračí kůží. Bývala to matčina šperkovnice. Pro mě však měla naprosto odlišný význam. Krabici jsem si položil před sebe a prsty přejel po jeho povrchu. Byla již opotřebovaná a stará tak 400 let. Dědila se i s obsahem z matky na dceru. Nikdy se nestalo, že by v rodině nebyla ani jedna dcera. Jednou se to muselo stát. Matka neměla žádnou dceru, což ji ani nevadilo. Nechtěla se vzdát svých šperků a plánovala si je vzít až do hrobu. Stejně ale skončilo rodinné dědictví v mých rukou, avšak ne v plném počtu.
S většinou šperků byla matka pohřbena, a mě proto zůstal jen smaragdový prsten, obsidiánový náhrdelník a pár dalších turmalínových náramků a prstenů. Ty nosím na ruce, zbytek zůstává na dně krabice schovaný pod něčím, co pro mě má mnohonásobně větší hodnotu než tyto šperky. Jsou to dopisy z mých raných let.
Když jsem byl v 1. ročníku v Kruvalu, s bratrem jsme si posílali dopisy každý měsíc. U snídaně jsem vyhlížel naší rodinou sovu a těšil se na psaní, které mi měla doručit. Dál už jsem žádný dopis nedostal krom jednoho krátkého psaní na začátku 3. ročníku od strýce a tety. Už jsem vlastně zapomněl, jaký je to pocit, čekat na dopis od rodiny. Z krabice jsem vytáhl již zežloutlou obálku, ze které vypadl malý proužek papíru.
Hyung, za chvíli budeš doma! Těším se na tebe. Musíš mi všechno ukázat! - Taeyoungie
Odmítal jsem číst znovu dopisy. Tolikrát jsem je chtěl spálit, ale nakonec jsem se vždy ovládl. Jsou to jediná slova, která mi může bratr stále věnovat. Začal jsem skoro až hystericky vytahovat další obálky. Prahl jsem po dalších hezkých slovech na mou osobu. Neměl bych to dělat, ale už jsem se tomu nemohl bránit. Pročítal jsem jednotlivé řádky a v hlavě se mi obnovovali vzpomínky, které jsem se snažil zapomenout. Byli příliš hezké na to, abych na ně dokázal myslet. Nezasloužím si je. Cítil jsem, jak mě začíná bolet hlava. Nesmím se tomu poddat. Pustil jsem pergameny na zem a rukama si zajel mezi vlasy. Silně jsem za ně zatáhl, jako bych si je snažil vytrhnout.
(Vzpomínka)
„Hyung, koukej!" zavolal na mě a vběhl ještě v oblečení a v botách do hlavního sálu. Byl celý promočený a na kabátu měl ještě kousky sněhu. S úsměvem ke mně přiběhl a natáhl ke mně sevřenou ruku.
„Našel jsem ho u jezera. Líbí se ti?" a ukázal mi průhledný kamínek, nejspíše křišťál. Úsměv na jeho tváři mi říkal, že je na svůj nález náležitě pyšný.
