Dita byla normální pozemská dívka, až do té doby, než se ve čtvrté třídě nachomýtla k boji Winx clubu (Bloom, Stella, Flora, Tecna, Musa) proti Trix (Icy, Darcy, Stormy). Projevila se u ní kouzelná moc dračího ohně, stejné síly, kterou ovládá i Bloo...
Rychle jsem čapla mísu a vyběhla po schodech nahoru. Ani jsem se neobtěžovala se zavíráním poklopu. Doslova jsem zahodila mísu s hrozny do truhly a zabouchla jí. Rychle jsem vyšplhlala na Marinettinu postel a přes ni jsem prolezla na střechu. Vydýchávala jsem se a poslouchala jsem, jestli se osoba vydává za mnou, či si mě nevšimla. Ani neumím říct kdo to byl.
Když ze mě opadl šok, pomyslela jsem si jak závidím Marinette její pokoj a zadívala jsem se na výhled, který mě po chvíli vrátil zpět do reality. ulicí si to šinul zvláštní hnědo-zeleno-žlutý kouř. Děda by řekl, že je kafe-bronzo-zelený, pomyslela jsem si a hned si dala lehkou facku. SAKRA! UŽ SE SOUSŘEĎ!!! Křikla jsem sama na sebe a pomocí joja jsem se vydala prozkoumat terén a najít Kocoura.
Netrvalo dlouho a natrefila jsem na něj. ,,Ty ale nejsi moje Beruška!" hned na mě vyjel bez pozdravu. ,,Ne číčo, to jsem já, Bloominka. Berušku dostal ten padouch a mě předala její kwami mirákulum, abych jí nahradila." vysvětlila jsem rovnou. ,,Víš už něco?" zeptala jsem se rovnou. ,,Jo aha, tak to abychom si pospíšili a tu moji dámu zachránili!" reagoval Kocour a pokračoval. ,,Říká si Vůdce a ovládá lidi svým kouřem, kde je akuma zatím netuším, tak blízko jsem se ještě nedostal."
Po vzájemné domluvě jsme se vydali společně proti proudu kouře a dostali jsme se až k samotnému Vůdci. Stál pod Eifelovkou. Okolo něho postávala jeho armáda omámených, ale Marinette jsem tam nezahlédla. ,,Tady je snad celá naše škola!" usoudil Kocour a pak se zarazil. ,,Teda..." přemýšlel evidentně, jak z toho vybruslit. ,,Neboj, já přece všechno vím, díky mým schopnostem." připomněla jsem mu. ,,Já zapomněl." nervózně se poškrábal Kocour na hlavě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Upřeli jsme pozornost zpět na Vůdce a snažili jsme se najít, co by mohlo být předmětem s akumou. Absolutně jsme nic neviděli, ale přiblížit se blíže bylo riskantní. ,,Vyvolej štěstíčko, třeba dostaneme kolíčky na nos a pak nám ten jeho kouř nic neudělá." rozhodil Kocour rukama a já tedy vyvolala štěstíčko. Nad námi si objevila červená věc s černými tečkami. Bylo to...
To jsme si nestihli všimnout! Najednou se z ničeho nic nad námi objevilo nějaké zvíře a věc sebralo. Bylo to tak rychle a já byla v šoku. ,,C-co t-to?" zakoktala jsem. ,,Nejsem amatér, Beruško a Kocoure, myslíte si, že jsem o vás nevěděl? Chyba!" ďábelsky se smál zakumatizovaný padouch. ,,No a jsme v háji!" prohlásil Kocour, ,,Jak získáme štěstíčko? Bez něj to nedáme!" ztrácel optimismus.
,,Tak to teda ne!" procenila jsem skrze zuby. Zmrazila jsem padoucha na dálku. Mou ledovou sílu hnal hněv a byla nezvykle silná. Jakmile dostal Vůdce svůj nový módní doplněk, ledovou krychli, zastavili se i všichni omámení jeho kouřem. Samozdřejmě i zvířecí zloděj, který dokonce zůstal vyset ve vzduchu při pěskakování z jedné okenní římsy na druhou. ,,Dobře, ty!" obdivoval Kocour. ,,Skočím za kolegou a on nám jistě mile rád vrátí vypůjčené štěstíčko."
Ano, zvířecí zloděj byla samo sebou kočka. Nebo kocour? To jsme nezkoumali. Důležité bylo, že jsme měli zpět štěstíčko. ,,Hřeben?" nechápala jsem a zběsile jsem se začala rozhlížet. nemohla jsem na nic přijít. Pomocí joja jsem se přesunula přímo k padouchovi. Nikde nic. ,,Tady, Beruško!!!" zavolal na mě kocour. Stál na vrchu Eiffelovky. Přitáhla jsem se za ním a viděla jsem to taky. ,,Akuma? Jeho Akuma?" podivila jsem se. ,,Evidentně..." podíval se na mě Kocour.
Chytla jsem akumu a vrátila se k oběti. Padoušský převlek byl pryč. Vhodila jsem hřeben do vzduchu a zvolala: ,,Kouzelná Beruška!" Paříž se začala vracet do původního stavu. Lidi se probírali z omámení, ale led neroztával. Byla jsem trochu zmatená. ,,Musíš ho rozmrazit asi sama!" podíval se na mě Kocour. Zhluboka jsem se několikrát nadechla, zavřela oči a soustředila celou svou ohnivou sílu do dlaní. Těmi jsem začala pomalu přejíždět po ledu a doopravdy začal tát. Za nedlouho už byl celý pryč a před námi klečel jen zmatený pán.
,,Náušnice!" křikl Kocour a já rovnou vyběhla pryč. Dostala jsem se do nějakého křoví a tam už mi náušnice doblikala. Bylo to za pět minut dvanáct! pomalu jsem vykoukla ze křoví, rozhlédla jsem se a protože nikdo nikde nebyl vylezla jsem a upravila si oblečení. Uvědomila jsem si, co mám na sobě a kde jsem. Zčervenala jsem... v pyžamu uprostřed Paříže...
