The Place I Called Home

Those Damn White Sneakers

Byl jako pěst na oko. Daleko víc než červený Jeep jeho mámy. 

Vůbec se sem nehodil. Bílé tenisky, ve kterých si vykračoval přes prašnou příjezdovou cestu směrem k domu, byly pro Novu jako rudý šátek pro býka. Sjel si ho od hlavy k patě, ale už dávno předtím vyhodnotil, že se mu tenhle kluk vůbec nezamlouvá. Viděl to párkrát v televizi, když přepínal kanály. Rozmazlený děcka posílaly tvrdě makat, aby si naučili vážit toho, co mají a uvědomili si, že jim všechno jen tak nespadne do klína. Udělali z toho reality show. Jenže tenhle kluk vypadal docela nadšeně.

Měl úsměv jako z hollywoodského filmu nebo obálky módního magazínu.

Nova se na něj ani na vteřinu nepřestal mračit. Stál u schodů, které vedli na verandu s rukama založenýma na hrudi a čekal. Ani nevěděl na co, možná se měl hned otočit a odejít, ale zůstal na místě, dokud k němu nedošli. U toho myslel hned na několik věcí najednou. Hrozně si chtěl dát sprchu, tričko se mu na zádech potem lepilo ke kůži. Ten kluk měl hrozně tmavý oči. Skoro ani nedokázal rozlišit, kde mu začínaly zorničky. Byl taky skoro stejně vysokej jako on, ale víc šlachovitej. Přes oblečení to nešlo moc dobře odhadnout, ale vypadalo to tak, že bude docela hubeňour. Měl na sobě flanelovou košili a tmavý džíny, vypadal jako stereotypní rančerskej kluk z nějaké romantické komedie. 

„Tohle je Nova, můj mladší syn,“ představila ho máma a ukázala na něj jako kdyby nebyl jedinej člověk široko daleko a nestál přímo před nimi. Nova po ní střelil pohledem. Řekla to tak hrdě jako kdyby ho od rána do večera za něco pořád nepeskovala. Zatímco jeho bratr Calum byl kliďas po tátovi, Nova měl horkou hlavu po ní. Když se oni dva pustili do křížku, hrozilo, že celej ranč lehne popelem.

„Asi jsem nikdy nepotkal někoho se stejným jménem. Určitě budu chtít slyšet příběh, jak jste ho vybírali, paní Lovellová,“ blýskl na ni zuby. Kdyby je neznal, myslel by si, že se musejí znát už léta, a to spolu strávili maximálně půl hodinu v autě. Máma se na něj dívala jako na svatej obrázek, jako na syna, kterého nikdy neměla a přitom doma měla dva.

„Jsem Jordan, ale spoustu lidí mi říká jenom Jordi.“

Nova se podíval dolů na ruku, kterou mu podal. Musel se kousnout do jazyka, aby mu neplivl do dlaně.

Tohle rozhodně nepůjde. Neřekl to nahlas, jenom se otočil na patě a odešel. Někdy slova prostě nebyly potřeba.