The Place I Called Home

All The Forbbiden Things

Jordan s potravinářskou síťkou na hlavě vypadal hrozně směšně, jenže v mlékárně musel dodržovat hygienická pravidla. Ještě ke všemu, když měl právě tak husté a kudrnaté vlasy. Nova ale netušil, proč ji měl nasazenou uprostřed kuchyni, hádal, že si ji zapomněl sundat a máma mu to neřekla. Díky ní si ale Nova mohl poprvé všimnout zlatých náušnic, co se mu houpaly v uších. Jenže smích ho hodně rychle přešel v momentě, kdy si uvědomil, proč si ho máma zavolala a co mu vlastně říkala.

„Potřebuju, aby si s Jordanem tohle odvezl do Port Wailu.“ Dotkla se modrého chladícího boxu, který stál na stole. „Ještě dneska,“ dodala rázně.

Nova se zamračil. „Proč já? Do Port Wailu je to tak čtyřicet minut cesty. To je daleko.“ zeptal se nechápavě a pak se podíval na Jordana. „Proč s ním?“

„My s tátou máme hodně práce a nemůžeme si dovolit odjet, Calum trénuje na sobotu a Jordan nemá řidičák,“ vysvětlila jako kdyby to měla už dávno připravené. Nova by se tomu ani nedivil, věděla, že se mu to nebude líbit a že bude protestovat. Pravděpodobně byl tak předvídatelný, že jeho máma přesně věděla, jak tenhle rozhovor proběhne.

„Co je v sobotu?“ zeptal se Nova zmateně.

„Rodeo ve Steppletonu, říkáme to už dva týdny,“ povzdechla si zoufale.

„Ty nemáš řidičák?“ Podíval se na Jordana, který jenom zavrtěl hlavou. „Co když taky něco mám už naplánovanýho a nemůžu?“ vyhrkl dotčeně. Máma stiskla rty do úzké linky, naklonila hlavu na stranu a podívala se na něj tím vševědoucím pohledem. „No dobře, nic nemám, ale mohl bych mít!“

„Prosím, Novo, odvezte to, ať jste taky co nejdřív zpátky.“

„A proč musí i Jordan?“ zeptal se jako kdyby nestál dva metry od něj.

„Protože chci, aby viděl taky okolí, ne jenom ranč.“

Nova zafuněl nosem a podíval se na Jordana, který měl rty zkroucené do slabého úsměvu, protože věděl, že nemá šanci tuhle bitvu vyhrát.

„Nebudu kvůli tobě ve svým autě uklízet, jasný?“ zamumlal otráveně a potom se jim otočil zády. „Vyjíždíme teď. Vezmi ten box.“ Neohlédl se ani jestli Jordan jde za ním, vyšel z domu a nasedl do černého pick – upu, který stál na travnatém plácku vedle červeného Jeepu jeho mámy. Jordan otevřel dveře na místě spolujezdce, chladící box si dal k nohám a pak sám nastoupil.

Nova se chvíli zůstal dívat jenom před sebe s rukama na volantu. Potom otočil hlavu na kudrnatého kluka, který seděl vedle něj. Ten mu pohled opětoval.

„Co je?“ zeptal se nechápavě Jordan.

Nova nic neřekl a prudce se k němu natáhl. Jordanovi se leknutím rozšířily oči a zády se natiskl na dveře jako kdyby si myslel, že se mu chystal jednu vrazit. On mu ale jenom potravinářskou síťku strhl z hlavy a hodil mu ji do klína. Vlasy se mu nerozevlály kolem hlavy, jak čekal, protože je měl svázané do copu. Jen, co se Jordan dostal z prvotní křeče se zmateně podíval na kus bílé látky a potom ji s pobaveným úsměvem vzal do ruky, když si uvědomil, na co se dívá.

„Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem si ji nesundal.“

„Jo, to mi došlo. Asi bys záměrně do města nejel v síťce,“ odfrkl si Nova a otočil klíčkem v zapalování. Motor naskočil a zapředl. „Nemluv mi do řízení. Vlastně se snaž celkově mluvit co nejmíň. Nesahej na rádio. Žádný pauzy. Žádný kouření v autě. Žádný jídlo. Žádný zpívání.“

Nečekal, jestli k tomu bude mít Jordan nějaké připomínky, zapnul rádio a dal volume skoro na maximum.