The Place I Called Home

The Place He Took From Me

Nechtěl na večeři, ale neměl na výběr. Jinak by asi brzo začal trávit svoje vlastní orgány.

Celý odpoledne strávil v seníku, na chvíli si zdřímnul, pak hrál hry na mobilu, domů se rozhodl jít až když začalo zapadat slunce. Nova věděl, že Jordan bude mít pokoj vedle něj. Bylo to jediný místo v baráku, kam ho mohla máma dát. Normálně to byl pokoj pro hosty, teď tam bude dva a půl měsíce bydlet úplnej cizinec. Chtěl si dnešek ještě ukrást pro sebe, protože s jeho štěstím bude na Jordana od zejtřka narážet v jednom kuse. Před dveřmi se síťkou proti komárům zahodil kousek stébla, co do teď držel mezi zuby a zašel do domu. Slyšel je všechny z kuchyně ještě předtím, než tam došel a ten pohled byl ještě horší než to, že se všichni skvěle bavili i bez něj.

Přirozeně mu jako první padl pohled na Jordana.

Seděl. Na. Jeho. Židli.

Byl dost racionální na to, aby si byl vědom toho, že nemohl mít tušení, že tam sedává Nova, ale musel se kousnout do jazyka, aby nevyhrkl na Caluma nebo mámu, proč mu to neřekli. Vypadalo to tak, že se spíš shodli na tom, že bude skvělá náhrada za něj. Neměl tušení, co se dělo. Asi to možná nechtěl vědět. Jordan držel v ruce mobil, Calum se k němu nakláněl z jedné strany a jeho táta z druhý, máma stála nad ním a všichni se dívali na malej rozsvícenej displej. Nova si vydedukoval, že jim něco musel ukazovat. Co mohlo bejt tak zajímavý, že si nikdo ani nevšiml, že přišel?

Najednou se všichni nahlas rozesmáli.

Nova se sebou leknutím trhnul.

„Občas je fakt hrozně hloupá, ale za nic bych ji nevyměnil,“ pronesl Jordan láskyplně, zamknul mobil a položil ho vedle sebe. Kam zmizelo mámy pravilo žádný telefony u stolu? Čekal, že něco řekne, ale místo toho se přemístila k troubě, aby zkontrolovala kuře, co se v ní peklo.

„S Beau to taky občas není prdel. Když byla štěně, utekla mi v lese za liškou. Vrátila se druhej den celá od bodláků. Museli jsme ji celou oholit. Byl jsem jenom rád, že nenarazila na kojoty.“

„Novo!“ vyhrkla jeho máma. Nejdřív se otočili všichni na ni a potom následovali její pohled ke dveřím. Soudě podle jejich výrazů si doopravdy nikdo nevšiml toho, že tam celou dobu stál. „Panebože, kolikrát jsem vám říkala, abyste mi sem nelelezli v tom zasraným oblečení? Kdo to má potom po vás uklízet? Otočka, převlíknout, umejt ruce. Jinak nedostaneš najíst.“ Přihnala se k němu a chytila ho za ramena. Otočila ho jako kdyby byl hadrová panenka. Nestačil ani ceknout a vystrčila ho z kuchyně jako nějakého vetřelce. Chybělo už jenom, aby za ním zabouchla dveře.

Měl, co dělat, aby s nimi netřískl sám.

Stejně ho už úplně přešla chuť k jídlu.