The Place I Called Home

And There Is No Nova Lovell

Nova zamžoural do šera, připadalo mu jako kdyby se rozednívalo—i přes to, že by přísahal, že k Jordanovi přišel tak před hodinou, a to bylo maximálně deset večer. Rozhlédl se kolem sebe. Přes Jordana měl přehozenou ruku a i nohu, trochu mu poslintal tričko na spaní. Musel kudrnatého chlapce probudit, protože ten pootevřel oči a podíval se na něj dolů. „Kolik je hodin?“ zachraptěl rozespale.

„Ještě nezvonil budík,“ zamumlal Nova.

„Tak ještě spi.“ Jordan si položil hlavu zpátky na polštář a při tom chytil Novu za tu jeho. Zatlačil mu ji na hrudník, ale ruku mu nechal ve vlasech.

Nova chvíli jenom ležel a očima těkal po místnosti. „Už neusnu.“

Jordan se zhluboka nadechl. „Já taky asi ne.“

Blonďák se znovu zvednul a podíval se kolem sebe.

„Mobil jsem ti dal na stůl.“

Nova se na moment pohledem zastavil na Jordanovi přemýšlejíc nad tím, jak mohl vědět, že hledá zrovna ten, ale potom se natáhnul na noční stolek, kde jeho mobil doopravdy byl. Podíval se na čas.

„Stihneme východ slunce.“

Jordan znovu otevřel oči a podíval se na rozcuchaného Novu. Vypadal tak trochu jako štěně.

„Tak jo,“ zamumlal. „Dej mi pět minut jenom abych se opláchnul a oblíkl.“

Nova kývnul hlavou. „Půjdu se taky převlíknout.“

Nova trval na tom, že musí jít na pastvinu, protože tam jsou východy slunce nejhezčí. Jordanovi se moc nechtělo, ale pro ten zážitek se rozhodl překousnout přítomnost stáda rohatýho dobytka. V momentě, kdy se posadili do trávy a slunce začalo vycházet za obzorem, už na to dávno zapomněl. V očích se mu odrážely všechny barvy od červené po žlutou.

Východy a západy slunce byly ve městě pořád tak pěkné, ale chyběly jim kopce, zelená tráva, čerstvý vzduch, a především Nova Lovell.

Ani jeden z nich nic neřekl. Seděli vedle sebe s nohama přitaženýma k tělu na vlhké trávě od jinovatky a dívali se před sebe na umění přírody. V jednom bodě se k sobě přiklonili a opřeli. Jordan si nevzpomínal, jestli to byl on nebo Nova, kdo to udělal. Možná oba najednou.

Věděl, že některé momenty si bude pamatovat do konce života přímo ve chvíli, kdy se děly a tohle byl jeden z nich. Naprosto jedinečný, unikátní, nezopakovatelný.

„Chceš jet se mnou na pouť?“ zeptal se najednou Nova do ticha rána. „Jako malej jsem tam s našima a Calumem jezdíval každej rok, ale čím jsem byl starší, tak si rodiče asi začali myslet, že jsem z toho vyrostl. Najednou bylo moc práce, nikdo neměl čas, ani jsem si na střední neudělal moc kamarádů, abychom jeli společně. Tak mě napadlo, že bych se zeptal tebe.“

Jordan otočil hlavu a zadíval se na Novu z profilu. Panebože, byl tak nádhernej. Na pleti se mu odrážely barvy nebe. V očích se mu líně plahočily mraky.

„Jasně, proč ne. Ani si nepamatuju, kdy jsem byl naposledy na pouti vlastně. Pro mý rodiče zábava byla vždycky spíš přežitek, na kterej nemělo nárok ani malý dítě.“ Pokrčil rameny. „Můžeme říct i Calumovi a Penelope, popřípadě Macy. V závěru i tvým rodičům.“

Nova chvíli mlčel. „Chtěl bych jet s tebou.“

Neřekl jenom, ale ani nemusel. Jordan neměl tušení jak, ale věděl, že tam to slovo je i když nikdy nebylo řečený nahlas.