The Place I Called Home

It Could Have Been Worse

Jordan v zásadě netušil, kdo byl Dustin Belmore. Z toho, co ale říkal včera večer Nova, pochopil, že se mu pravidla a zákon vyhýbají. Vždycky myslel na to nejhorší, takže na policejní stanici se začal už smiřovat s tím, že si půjde sednout. Možná to ale bylo lepší než jen hořkost nespravedlnosti.

Nova se na něj za celou dobu nepodíval a neřekl ani půl slova stejně jako jeho máma. Myslel si, že dnešní den už horší být nemůže, ale nechtěl to říkat nahlas, aby to nezakřikl. Pořád tu byla možnost, že mu na hlavu mohl spadnout meteorit a zamáčknout ho do země.

Ku překvapení všem ale nakonec zjistili, že tu nebyli, proto, že byli těmi násilníky, ale naopak obětí trestného činu, který doopravdy zachytily kamery z protější strany ulice střeženého areálu. I přes to, že se Dustin Belmore snažil ohánět tím, že celému incident předcházela ještě situace, kdy první pálil Nova, Macy Cavanaughová, která toho byla svědkyní, vypověděla, že si to Dustin vymyslel a on byl tím, kdo zaútočil. Než to Jordan celé zpracoval už znovu stál před stanicí, tentokrát na odchodu.

Na parkovišti u modrého lesklého hybrida postávala drobná blondýna s rukama založenýma na hrudi, která se dívala jejich směrem. Už ji viděl. Mluvila s Novou na tom rodeu.

„Počkáte na mě v autě prosím?“ zamumlal Nova.

Jeho máma nejdřív jenom přikývla, v momentě, kdy se jí však Nova otočil zády, snažila se ho chytit za ruku, ale nedosáhla na ni. „Novo, počkej,“ zamumlala se sklopeným pohledem. Blonďák se na ni ohlédl. „Omlouvám se ti. Nebyla jsem zrovna skvělá . . . máma.“

Novy výraz nic neříkal, potom jenom přikývl jako kdyby tím říkal v pohodě a znovu se od nich rozešel. Ihned, co se k blondýnce přiblížil, vrhnula se mu kolem krku.

„Paní Lovellová, musím vám něco říct.“

Když se na něj Novy máma podívala, obličej měla plný ustaraných vrásek.

„Lhal jsem o tom, že jsou rodiče moc nadšený, že tu můžu být. Vlastně o tom vůbec nikdy ani nevěděli. Celou dobu si mysleli, že jsem na stáži v Atlantě. Dneska se máma dozvěděla, kde doopravdy jsem a chce, abych přijel okamžitě zpátky domů. Jenže já nemůžu.“

Paní Lovellová ho chvíli jenom pozorovala jako kdyby se snažila přijít na to, co se jí to vlastně vůbec Jordan snaží říct. Potom si pročistila hrdlo a napřímila se v zádech.

„Jordane,“ zamumlala, „jsi dospělej člověk, je mi v zásadě jedno, proč jsi přijel, nejspíš si pro to měl své důvody a není na mém místě, abych tě na základě toho soudila. Dveře našeho domu jsou ti pořád otevřené. A budou tak jak dlouho budeš potřebovat.“

Jordanovi spadl kámen ze srdce. Rty se mu samovolně roztáhly do slabého úsměvu. „Děkuju.“

Paní Lovellová se usmála nazpět. „Počkáme na Novu v autě?“

Jordan přikývl. Ještě, než se ale rozešel k červenému Jeepu, musel se podívat Novy směrem. Drobná blondýna vedle něj si utírala slzy, zatímco jí Nova něco říkal. A čím dýl se na ně díval, tím hlouběji se mu do hrudi zarýval osten žárlivosti. Proto se radši přinutil podívat jinam a rozejít se zpátky k auta. Na zadních sedadlech se mlčky díval z okna, dokud se na místě spolujezdce neobjevila blonďatá kštice kluka, který ho do celého tohohle zmatku namočil a stejně ho měl rád.

Novy máma nastartovala.

„Macy lhala,“ řekl do hučení motoru Nova. „Dustin mě nikdy neuhodil jako první. Kryla mi záda.“

Paní Lovellová se zůstala dívat před sebe s rukama na volantu. Po pár vteřinách ticha se zhluboka nadechla. „Než pojedeme domů, nechcete si sjet nejdřív na zmrzlinu?“