The Place I Called Home

Two Can Play This Game

Jordan držel hubu a krok. Dělal přesně tak, jak mu Nova řekl, což ho možná sralo ještě víc, než kdyby protestoval a měl blbý otázky jen aby ho vyprovokoval.

Ještě víc ho dopalovalo, že mu to šlo. Vidle a lopata mu do ruky padly jako ulitý. Zvířat se nebál ani když se ho jejich houser snažil štípnout do lejtka. Ani nemrkl, když mu slepice posrala rameno, protože sbíral vejce pod bidýlkem v kurníku. Beranovi, co se ho snažil nabrat se prostě jenom vyhnul, a ještě se u toho pobaveně smál. Ani jednou necekl. Jestli ho ta práce srala nebo na něj byla moc těžká, nedal to na sobě vůbec znát. Na nic se neptal, vždycky se rychle chytil a práci měli jednou tak rychleji hotovu, než když ji Nova vždycky dělal sám. Tři dny po sobě měl díky tomu hromadu času, se kterým pomalu nevěděl ani co dělat, protože nic jinýho než práci tady neznal.

Celou dobu byli ticho. Nebylo to tak hrozný, protože každej měl co dělat, po pár dnech zabředli do rutiny, nic si neřekli, ale pomyslně si stejně rozdělili jednotlivý úkony, teď když ale byli na cestě zkontrolovat pastviny se stádem dobytka, to mlčení začínalo bejt trochu trapný.

„Nejsem blbej, chápu, o co ti jde. Calum mi řekl, že o mně pochybuješ, ale vzhledem k tomu, jak se chováš, použil asi trochu mírnější výraz. Nevěříš, že tohle léto zvládnu a chceš mě vyštípat.“

Zatracenej práskač. Skoro jako bratrovražda.

„Omyl, pochyboval jsem, jestli zvládneš vůbec první den.“

„Oh, dostanu známku jako ve škole?“ Podle tónu hlasu ho to nějak moc netížilo. Měl z toho prdel. Jako kdyby to byla jenom hra mezi nima. Nebral Novu vážně. Ale on tady byl přece doma. Tohle byl jeho ranč, jeho rodina, jeho práce. Měl by mít při nejmenším aspoň trochu respektu. „Myslím, že jsem docela všechno zvládnul. Klidně by to mohlo bejt solidní B.“

Nova se na něj podíval koutkem oka, ale on ho nesledoval. Ku jeho zděšení to vypadalo tak, že nad tou známkou Jordan doopravdy přemýšlel.

„Ještě ti neskončila zkušební lhůta.“

Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale dal by mu solidní B.

„No do prdele,“ vydechl Jordan najednou a zastavil se na místě.

Nova následoval jeho pohled. Pod kopcem před nimi bylo stádo krav. Sami o sobě už byli mohutné a kdyby se rozhodli, tak by je převálcovali mrknutím oka, tyhle byli doplněný ještě o dlouhý lyrovitý rohy. Nova se ušklíbl. „Dostal jsi strach?“ zeptal se provokativně a potom se znovu dal do kroku. Byl zvyklý na to, že Jordan se vedle něj naučil chodit jako pes u nohy, poprvé za celou dobu tam teď nebyl. Nova se zastavil a ohlédl přes rameno, aby ho doopravdy našel stát na místě a soudě podle jeho výrazu zjistil, že měl pravdu. „Kurva ty se fakt bojíš,“ posměšně si odfrkl.

„Vždyť se mě můžou napíchnout jako špíz!“ vyhrkl a teatrálně u toho rozhodil rukama. „Kolik ty rohy maj proboha? Tak metr?“ zeptal se přiškrceně.

„Býk může mít rozpětí mezi nimi až dva metry. Ten náš ale tolik nemá.“

„Máte tady i býka?“ vypískl, hlas se mu blížil k tomu, aby zněl jako když by mu někdo skřípl koule. Při tom očima kmital ze stáda na Novu a naopak, jako kdyby se bál, že když ty krávy na moment spustí z očí, rozeběhnou se na něj, aby ho zadupali do země. Respektive prošpikovali jako prase na rožni.

„Panebože, to ti nikdo nikdy neřekl, jak se zvířata rozmnožujou? Jak bys bez bejka chtěl telata?“

Jordan nic neřekl. Na krku mu poskočil ohryzek.

Nova si povzdechl. „Poslouchej, ať mě sebevíc těší, že tě tohle děsí, těhlech se fakt nemusíš bát. Chodím k nim celkem pravidelně, jsou zvyklý na lidi a taky přesnej opak toho než jak vypadaj. Jsou si vědomí toho, že s těma rohama musej bejt opatrný, proto jsou mnohem klidnější, než ty co je nemaj třeba vůbec. Pravděpodobně si nás ani nebudou všímat.“

Jordan se odmlčel. „Nemusím u toho bejt. Počkám tady.“ S těmi slovy si sedl do trávy.

Nova se na něj zůstal chvíli jenom dívat a potom převrátil očima. „Sračko,“ zamumlal potichu, ale dost nahlas, aby to slyšel.