The Place I Called Home

Two Plus Two Is Four

Jordan sledoval dvojici jezdců na koních, kteří měli za úkol v co nejrychlejším čase projet předepsanou dráhu vymezenou šesti tyčemi. 

I přes to, že to nejdřív vypadalo na to, že s ním Nova po zbytek dne nepromluví, očividně to neplatilo, pokud se Jordan ptal na disciplíny. Blonďák mu vysvětlil, že jezdci mají za úkol projet rovně podél tyčí až k poslední, kterou objedou a nazpátek se vrátí slalomem, to samé musí zopakovat znovu na druhou stranu a pak se zase vrátit rovně do cíle. Kdyby to měl být on, asi by se mu z toho pořádně motala hlava. Byla to jedna z westernových rychlostních disciplín, co dneska z hlediště viděl. Kolikrát sledoval videa, ale naživo to bylo úplně o něčem jiném.

Když mu Nova o všem říkal, nemohl si nevšimnout, že byl najednou úplně někdo jiný.

„Proč taky nejezdíš s Calumem? Myslím si, že byste byli skvělá dvojice.“

Nova se odmlčel a úkosem se na něj podíval. Jordan se na něj zůstal dívat a čekal na odpověď, ale ta dobrých pár chvil nepřicházela. Blonďák se potom podíval zpátky před sebe a najednou do sebe vyklopil zbytek piva v kelímku. „Přestal jsem jezdit na koních asi před čtyřma rokama.“

„Proč? Když jsem viděl fotky z alba, vypadalo to, že sis to docela užíval.“

„Na to, že jsi byl skoro právník, tak si asi moc neumíš dávat věci do souvislostí.“ Novovi na tváři cuknul sval. Oči udržoval na kolbišti před sebou. „Nejezdím, protože to už nedokážu.“

Jestli chtěl říct něco víc, nestihl to.

„Tak tady jste! Volala jsem ti Novo!“ ozvalo se z pravé strany.

Přes plnou řadu lidí se k nim drala Penelope. Měla na sobě volnou bílou halenku s květinami, džínovou krátkou sukni a kovbojský boty a na hlavě posazenej klobouk.

„Myslíš si, že celej den nečekám na nic jinýho, než jenom na hovor od tebe?“ ušklíbl se Nova. „Kdo v tomhle bordelu má slyšet vyzvánět telefon?“

Když se na něj Jordan podíval, ta vážnost v jeho tváři byla pryč. Jordana to donutilo se zamyslet nad tím, jestli se doopravdy dokázal tak skvěle přetvařovat nebo přepínat emoce. Měl pravdu. Všude bylo plno lidí, co fandili, povídali si, smáli se. Z repráků po stranách kolbiště hrála country hudba a moderátor každou chvíli hlásil názvy disciplín, jména jezdců a koní.

Penelope protočila očima, ale potom se rozjasněně podívala na kudrnatého chlapce. „Ahoj Jordane,“ vesele ho pozdravila a usmála se na něj.

„Ahoj Penelope.“ Koutky úst se mu roztáhly do slabého úsměvu, i když se mu moc nechtělo. Musel přemýšlet nad tím, co Nova myslel tím, že už nedokáže jezdit.

Odsunul se stranou. Penelope se ho chytila za hlavu, aby udržela rovnováhu, když se snažila nikomu nešlápnout na nohu a potom mezi ně úplně zapadla. Podržela si klobouk na hlavě, byl jí trochu větší. „Neprošvihla jsem Caluma? Trochu jsem se zdržela na cestě.“

„V pohodě, svýho kluka uvidíš.“

Penelope se okamžitě zamračila a volnou rukou ho udeřila do ramene. „Kolikrát jsem ti říkala, abys s tímhle přestal? Calum není můj kluk,“ zavrčela nespokojeně.

„Ale mohl by být, jenom říkám.“ Nevinně pokrčil rameny s klukovským úsměvem. Potom se zvedl z místa. „Dojdu si ještě pro pivo. Držte místo.“

NaJordana se potom už ani jednou nepodíval.