TM Riddle: Dědictví krve

ŠTĚDRÝ VEČER

Chystám se ti vyprávět svůj příběh, který započal před mnoha lety. Tehdy jsem byla ještě normální dívka z neobvyklé kouzelnické rodiny s dlouhou historií – rodiny, ve které se mísí pokrevní linie Godrica Nebelvíra, Ignotuse Peverella a Valentina Grindelwalda, bratra černokněžníka Gellerta Grindelwalda.

Můj dědeček, Valentino, se přiženil do rodiny, kde se několik desetiletí a století rodily pouze dívky, ale dědečkovi a babičce se po dlouhých letech podařilo něco, co se v naší pokrevní linii Nebelvírů a Peverellů hodně dlouho nestalo, narodil se jim syn. Henry. Mít syna v tak starodávné pokrevní linii, která sahá, až do úplných počátků kouzelnických dějin je jako požehnání.

Po svatbě mého otce Henryho a mé matky Anastasie všichni čekali, že nastala opět doba silné krve, a že se teď začnou opět rodit synové, ale jaké to bylo překvapení, když jsem se 31. října roku 1926 narodila já, další holka. Nicméně, jak jsem rostla, začala jsem všechny přesvědčovat, že dědictví krve mohou využívat i dívky – tedy, že i dívky mají zvláštní nadání a schopnosti. Vždy se totiž věřilo, že to dokážou jen chlapci. Teď už ale ne.

Už ve třech letech jsem se začala projevovat. Můj první kousek, který se mi povedl, bylo, že jsem proměnila mouchu v motýla. Seděla jsem zrovna venku na zahradě, byla jsem vážně ještě maličká, když se to stalo. Rodiče tomu nemohli uvěřit. Jak jsem rostla, začala se má nadání projevovat více – kromě jednoduchého přeměňování jsem dokázala hýbat s věcmi a měla jsem nadání na empatii a nitrobranu, kterou jsem zdědila po dědečku Grindelwaldovi.

Určitě je vám jasné, kam jsem později nastoupila na školu. Do Bradavic, samozřejmě. A nemohli mě zařadit nikam jinam, než do Nebelvíru, i když jako dědička Grindelwaldovic krve jsem měla velkou šanci, že půjdu do Zmijozelu, kam chodil i ten, o kom vám chci tolik vyprávět.

Byl zrovna Štědrý večer, když jsme se seznámili. Štědrý večer roku 1941. Normálně jsem vždy jezdila o vánočních prázdninách domů, ale tentokrát ne. Ten večer jsem zrovna šla z knihovny do Velké síně na večeři, když mi zatarasili cestu dva studenti Zmijozelu – Geoffrey a Gregory, bratři Rosierovi.

„Grindelwaldová, dávej si bacha!" vytáhl na mě hůlku Gregory a Geoffrey udělal to samé. „Copak tady děláš, tak sama a večer, co? Že bysme si s tebou pohráli...," začal se zlomyslně smát.

Urovnala jsem si knížky, které jsem nesla v náručí a povzdechla si. „Nemám náladu na tvoje hloupé výhružky. Myslíš, že se budu bát někoho, kdo nedokáže ani přeměnit žábu v hada?" vysmála jsem se mu. Gregory hlasitě polkl a už se nadechoval, že něco řekne, když jsem ve vteřině přeměnila jeho náramkové hodinky ve velkou stonožku.

„Geoffrey, sundej to ze mě, sundej to ze mě! Ty pitomá náno... Au!" vykřikl, když se mu stonožka zahryzla do ruky. S křikem ti dva odběhli někam pryč a já zůstala na chodbě sama, ve velkém pokušení se začít hlasitě smát.

Jasně, Geoffrey a Gregory jsou hrozní tyrani, co rádi šikanují ostatní. Jenže já je znám moc dobře, chodí se mou do ročníku, a když u sebe nemají toho svého Riddlea, jsou to jen pitomí čtrnáctiletí kluci, co si hrajou na drsňáky. To on, Riddle, všem nahání spíš hrůzu, ne jeho poskoci. Ta jeho sebejistota a chladný pohled. On sám nikdy nikomu moc neubližoval, to nechával na ostatních, ale už sem ho taky viděla, jak způsoboval bolest jedné dívce z Mrzimoru.

„To bylo působivé... Na holku z Nebelvíru," ušklíbne se Tom Riddle, který vyšel zpoza rohu.

„Víš moc dobře, že v přeměňování jsem výborná, máme to v genech," nakloním hlavu na stranu a pozorně ho sleduju. Nikdy jsem s ním nemluvila, znám ho jen ze společných hodin, kterých máme požehnaně, jelikož jsme spolu také ve stejném ročníku.

„Jistě... Jsi potomek Godrica Nebelvíra, slyšel jsem o tobě celkem dost... zajímavých věcí," říkal pomalu a přibližoval se ke mně. Cítila jsem, jak se jeho tmavé oči vpíjejí do těch mých. „Umíš zneviditelnit různé předměty... jak to děláš?" naklonil také hlavu na stranu a zastavil se pár centimetrů ode mě.

Uchechtla jsem se. „A taky jsem dost dobrá v nitrobraně. Vím, o co se snažíš, slyšela jsem, že máš velké nadání na nitrozpyt... že se dokážeš dostat do hlavy i některým profesorům. Působivý... Ale u mě se ti to nepodaří, Riddle. Na to se můžeš spolehnout," odvětila jsem posměšně. Snažil se mi dostat do hlavy! Chtěla jsem se obrátit na odchod, ale než jsem to stačila udělat, chytil mě za ruku a zadržel.

„Ty jsi vážně Grindelwaldová, nebojíš se, i když by ses mě bát měla. Víš moc dobře, co dokážu, ale stejně se mi snažíš odporovat, odvážná, jako Godric Nebelvír," říkal tiše a přitom mi stále hleděl do očí. Začínalo mě to znervózňovat. Jak jsem říkala, nikdy předtím jsem s ním nemluvila, a teď od něj stojím pár centimetrů a snažím se mu vzdorovat. To není zrovna moc chytré...

„Studoval si pilně dějiny, jak tak koukám," řeknu první blbost, co mě napadne. Dost ztěžka se mi dýchá, to se mi vůbec nelíbí. Riddle zkroutil rty do úšklebku. Pak se odtáhl a konečně pustil mou ruku.

„Dneska mám narozeniny, můžeš mi dát své tajemství jako dárek," ušklíbne se a založí ruce na prsou. Povzdechnu si. Rychle se snažím vymyslet nějakou inteligentní a neurčitou odpověď.

„Nevím, prostě to dokážu, stačí?! A teď, když dovolíš... Ráda bych šla na večeři," řeknu nekompromisně, čímž překvapím i samu sebe, a projdu kolem něj. Ještě než stihnu zahnout za roh, stále cítím jeho pohled na mých zádech.

Co si o sobě myslí? Měl pravdu, že bych se ho měla bát. A taky že jo, nahání mi hrůzu, i když nevím proč. Ale i tak mi něco říká, že mu můžu věřit. Je to normální tahle kombinace?

Překvapilo mě, že na mě jen tak vybalil, že má dnes narozeniny. Je o dva měsíce mladší, no páni! Řekla bych, že jsem vůbec první, komu tohle řekl, protože o něm nikdo nic moc neví. Vsadím se, že ani ti jeho kumpáni. Přede všema je vždy tak tajemný... Jako hrad v Karpatech, pche!

A přesně takhle to všechno začalo, takhle jsem se já, Elisabeth Raven Grindelwaldová, seznámila s Tomem Marvolem Riddlem, tehdy jedním z nejnadanějších studentů na škole.