TM Riddle: Dědictví krve

DÁREK

Ahoj, takže přidávám další část, možná bude taková prazvláštní a uspěchaná, ale psala jsem to ve spěchu, tak se omlouvám :-D Doufám, že se bude líbit, děkuji za vaše votes, jsem ráda, že tuhle FF stále čtete! <3 

Další část přidám nejspíš do konce víkendu, tak se můžete těšit. Užijte si čtení, vaše Ridley C

ŘÍJEN  1942

„Takže doufám, že na zítra večer nemáš nějaké plány?" podívala se na mě Chayenne a já akorát záporně zavrtím hlavou. Chayenne a Chantal radostně poskočí, když se najednou odněkud vynoří Eileen. Nenápadně mrkne na holky a mně věnuje nevinný úsměv.

Ach jo, určitě plánují nějakou oslavu, to vždycky nesnáším. Dnes je totiž 30. října a zítra mám narozeniny.

„Holky, ale co jsem vám říkala už vloni, předloni a...," nestihnu dopovědět, když mi Chantal skočí do řeči.

„Elisabeth Raven, přestaň se bránit veškeré zábavě, prosím!" začne se smát a drkne do mě. „Bude to legrace, jako vždy a navíc, když se dělají oslavy pro někoho jiného, tak ti to nevadí!"

„To protože nejsem ve středu pozornosti já!" řeknu na vysvětlenou, ale moje důvody stejně nikoho nezajímají, protože si mezi sebou opět něco šeptají ohledně zítřejšího večera. Protočím oči a prohrábnu si dlouhé vlasy.

Pomalým krokem dojdeme k nebelvírské koleji, tedy spíš já dojdu, Chantal a Chayenne se za mnou plouží a pořád o něčem diskutují. Eileen se musela cestou odpojit, protože šla do zmijozelské koleje, aby doladila s Lucretiou a Cygnusem další detaily ohledně zítřku. Všichni mí přátelé jsou s tímhle fakt hrozní!

U nebelvírské koleje mě ale čekalo malé překvapení. U obrazu Buclaté dámy se vznášela černá obálka, na které bylo napsáno mé jméno. Všechny tři jsme se zastavily a podezřívavě si obálku prohlížely, když už jsem to nevydržela a šáhla pro ní.

V tu chvíli z obálky ladně vyklouzl bílý papír, na kterém byl krátký vzkaz. Od Toma.

Dnes o půlnoci sraz před Tvou kolejí. Mám pro tebe překvapení. – Tom

Překvapeně zamrkám, šáhnu po papíru a rychle jej schovám, než si to stihnou přečíst holky.

„Elisabeth! To nám to ani nedáš přečíst?" řekne trochu podrážděně Chantal a vypláznu na ni jazyk.

„Nějaký ctitel?" zadívá se na mě podezřívavě Chayenne, nad čímž mávnu pobaveně rukou a raději otevřu vchod na kolej. Ještě dobrou hodinu mě holky přesvědčovaly, ať jim řeknu od koho psaní je, ale byla jsem neoblomná.

Nemohla jsem se dočkat dnešní noci. Konečně se blížila půlnoc, byla jsem tak nedočkavá, že jsem ani nešla spát.

Přehodím přes sebe dlouhý saténový župan, nazuju si červené bačkory a do ruky vezmu hůlku. Tiše se vyplížím z pokoje a proklouznu tunelem až k obrazu Buclaté dámy, kterým prolezu ven před nebelvírskou kolej, kde už na mě čeká Tom.

Obraz se za mnou tiše vrátí do původní polohy a já s Tomem zůstaneme stát tváří v tvář na opuštěné chodbě. Chvíli jen stojíme a nic neříkáme, pouze si hledíme do očí, než konečně Tom promluví.

„Jsem rád, že jsi přišla," pousměje se lehce a kolem jeho tmavých očí se udělají malé vrásky. Odhrne z čela pramen černých vlasů a dá ruce do kapes. „Můžeme vyrazit?" zeptá se a vyrazíme vpřed.

Dojdeme do sedmého patra před prázdnou zeď, kde se zastavíme. Chvíli se zmateně rozhlížím a čekám, kam budou směřovat naše další kroky, ale očividně jsme na místě. Podívám se na Toma, kterému na tváři pohrává malý úšklebek. Zajiskří mu v očích a nasadí lišácký výraz, který si kdokoliv jen stěží představí u Toma Riddlea. Na rozdíl od ostatních jsem já už u něj viděla téměř všechny jeho nálady, jeho výrazy, úšklebky a tak podobně, ale pokaždé když už si myslím, že mě nemůže ničím překvapit, tak zjišťuji, že se pořádně pletu.

Netrvá to dlouho, než konečně zjišťuji, kde to jsme. Nechápavě sleduji Toma, jak přechází jednou, podruhé a potřetí kolem jednoho a toho samého místa, když vtom se začnou ve zdi rýsovat veliké dřevěné dveře. Komnata nejvyšší potřeby. Ona skutečně existuje.

„Tome, to je...," řeknu užasle a sleduji ono krásné kouzlo. „Komnata nejvyšší potřeby," vydechneme oba dva naráz.

Jako správný gentleman přejde ke dveřím, zlehka do nich zatlačí a otevře mi je. Nechá mě vejít jako první a já plna očekávání, co uvidím, téměř ani nedýchám. Chytím Toma za ruku a propletu si s ním prsty, když konečně staneme uvnitř Komnaty.

Zkoumám každý kout místnosti a přemýšlím, na co Tom myslel, když chtěl, aby se mu Komnata zjevila. Kromě několika velikých oken, zaprášených zrcadlových stěn, několika ozdobných pískovcových sloupů a velikého krbu zde byl malý kulatý stůl se dvěma křesílky. Vedle stolu byla rozsvícená malá vyřezávaná dýně a na stole byla položená malá černá krabička s mašlí.

Otočila jsem se na Toma, ve tváři užaslý výraz, ze kterého mohl vyčíst vše, co se právě odehrávalo v mé hlavě a ani na to nemusel použít svou schopnost nitrozpytu. Tohle bylo doopravdy to nejúžasnější, co jsem kdy viděla. Tohle místo bylo kouzelné, bylo tu šero, jediné, co tuto místnost osvětlovalo, byla malá dýně a měsíc v úplňku, jehož paprsky dopadaly do místnosti skrze pár oken.

Nestačím se ani nadechnout a říct něco nahlas, když se ke mně Tom skloní a přisaje se na má ústa. Okamžitě mu obmotám ruce kolem krku a přitisknu se k němu. Mezi vášnivými polibky mi ještě Tom zašeptá rychlé, „všechno nejlepší k šestnáctým narozeninám," a pokračujeme dál v prozkoumávání úst toho druhého.

Opět mi tělem proudí ona známá energie a v břiše se mi třepotá snad milion motýlů. Zajedu pravou rukou do Tomových havraních vlasů a přitáhnu si ho k sobě ještě blíž, Tom má jednu ruku položenou na mých bedrech a tou druhou sklouzne na můj zadek a pevně ho stiskne. Tiše vzdychnu a pomalu začneme couvat vzad, dokud nenarazíme do zrcadlové stěny, na které se vytvoří pár prasklin.

Nepřestáváme jeden druhého líbat, když ucítím, jak Tomův stisk kolem mě povolí a rozváže mi župan, který mi o několik vteřin později spadne k nohám, když svěsím ruce podél děla. Na chvíli přerušíme náš polibek a poodstoupíme od sebe.

Dívám se jeho krásných tmavých očí a přehrávám si v hlavě předešlý okamžik. Je možné, že tenhle kluk zabil tři lidi? Že je to ta samá osoba, která mi darovala tohle krásně překvapení, která mě teď tak vášnivě líbala? Je to vůbec možné?

Zhluboka dýchám, když mi něžně přiloží ruku na tvář a palcem mi přeje po líci. Skloní ke mně hlavu a opře své čelo o to mé. Mám pocit, jako bych v tu chvíli slyšela naše srdce bít jako jedno. Je to úžasný pocit.

„Miluju tě," řekne z ničeho nic Tom Riddle a při tom se mi dívá do očí.

Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Tyhle dvě slova se mi pořád dokola opakují v hlavě. On to řekl. Řekl to mně.