TM Riddle: Dědictví krve

OBLIVIATE pt. 2

Ahojky, další kapitolka je na světě :-) Děkuju moooc za 10.2k reads a 1.3k hvězdiček! Je to skoro neuvěřitelný <3 Plánuju, že jedna z následujících kapitol by mohla být z pohledu Toma, tak snad se budete těšit. 

Vaše Ridley C <3

KVĚTEN 1943

Brumbál se na mě podíval skrze půlměsícové brýle a nadzvedl jedno šedivé obočí. Pod jeho pohledem jsem se nervózně zakroutila na židli, na které jsem seděla a poškrábala se na zátylku.

"Já... pane profesore, s Tomem Riddlem jsem dnes mluvila poprvé v životě, pokud vím..., já...," nervózně si opět poposednu. 

Brumbál si pohladí pravou rukou dlouhé bílé vousy a lehce přikývl. Přešel k oknu a pohlédl na krásný výhled na Zapovězený les. "Slečno Grindelwaldová, pamatujete si na den, kdy jsem vás a pana Riddlea nechal po škole a museli jste uklízet knihy v oddělení s omezeným přístupem?" zeptá se a stále hledí ven z okna. 

Zamyslím se nad tím, co právě řekl a nevědomky vztáhnu ruku k prstenu, který mi visel na dlouhém řetízku na krku. Nemohla jsem si vzpomenout, odkud ho mám. 

Já že byla s Riddlem po škole? V hlavě mi vytanula matná vzpomínka na oddělení s omezeným přístupem, na Tomovy rty na těch mých, na jeho studené dlaně, přitisknuté na mých bocích...

Jsou to vůbec moje vzpomínky? Nebo jsem si to právě vymyslela? Nic z toho nedávalo smysl, proč bych něco takového dělala s Riddlem, když jsem s ním nikdy nemluvila... Nebo mluvila? Ale to by nevysvětlovala, proč si nic nepamatuju... Jedině, že by...

"Slečno Grindelwaldová? Vnímáte mě?" zeptá se mě starostlivě profesor a všimnu si, že na mě ustaraně hledí. 

Vzpomenu si, že jsem u něj tento pohled viděla za poslední rok a půl až příliš často...

"A-ano, pane profesore. Já-já pamatuji si něco, ale nedává mi to smysl, nechápu to...," řeknu téměř neslyšně a stočím svůj pohled zahanbeně na své dlaně.

Brumbál si opět pohladí své vousy a zamračí se. "Hm... tohle asi nebude vůbec příjemné, ale... slečno Grindelwaldová, zajděte za panem profesorem Horaciem Křiklanem, že vás za ním posílám, a že ho žádám, aby namíchal jistý lektvar."

Zmateně přikývnu. "Dobře."

"Poproste ho, slečno, aby namíchal lektvar, který zmírní účinky kouzla Obliviate, tedy kouzla zapomnění," zadívá se na mě a očekává mou reakci.

Kouzlo zapomnění? 

"Ehm, pane profesore... jste si jistý?" zeptám se vystrašeně a vstanu ze židle. Nevím, co mám dělat. Obejmu se rukama kolem trupu a trochu se přikrčím. Najednou se mi udělá strašně smutno. Přepadne mě stesk po rodičích a ještě když si vzpomenu na ty noční můry o Grindelwaldovi...

Jestli je pravda, že na mě Riddle skutečně použil kouzlo zapomnění... musel pro to mít nějaký důvod. Chtěl, abych něco zapomněla, nechtěl, abych něco prozradila. Najednou smutek a stesk vystřídal hněv. Zjistím, co má Riddle za lubem a co skrývá!

"Ano, jsem si jistý... čím si nejsem jistý je to, jestli pro vás ale bude vhodné, abyste se nadále bavila s panem Riddlem... přála byste si pana Riddlea nahlásit, že na vás spáchal toto kouzlo? Šel by nejspíš poté před Radu a...," zarazím Brumbála, než stačí domluvit.

"Ne, pane profesore, to nemusíte, já... já si s Riddlem poradím," pousměji se smutně a s poděkováním vyklouznu ven z kabinetu a zamířím za Křiklanem.

Lehce zaklepu na velké dřevěné dveře a chvíli vyčkávám. Zpoza dveří se ozve malý rachot a spěšné kroky, když se dveře najednou doširoka rozevřou a v nich stojí můj oblíbený profesor na lektvary.

"Slečno Elisabeth, to je milá návštěva," usměje se na mě profesor a urovná si pravou rukou krátké hnědé kudrnaté vlasy. "Jak vám mohu pomoci?"

Odkašlu si a poškrábu se na ruce. "Posílá mě za vámi profesor Brumbál...," kousnu se do rtu a zadívám se do Křiklanových očí, které na mě starostlivě hledí. "Prý... prý jestli byste byl tak hodný a namíchal lektvar na zmírnění účinků kouzla Obliviate...," zašeptám konec téměř neslyšně, ale vím moc dobře, že Křiklan mě slyšel.

Něco si pro sebe zamumlal a nakonec mě pozval dál. 

"Co si to ten Brumbál zase na mě vymýšlí, ty jeho experimentální cesty...," mumlal si pro sebe a já si mezitím nervózně sedla na červeno zlatý gauč u krbu.

"Ehm, pane profesore... není to chyba profesora Brumbála...," snažím se mu nakonec vysvětlit, i když nevím proč se kvůli tomu cítím trochu zahanbeně. "Je to pro mě."

Křiklan se na mě udiveně podívá. "Slečno Elisabeth... stalo se něco?" zeptá se mě starostlivě a do skleničky nalije dýňový džus, který mi donese a sedne se ke mně na gauč.

S tichým poděkováním si od něj džus převezmu a zastrčím si pramen vlasů za ucho.

"Já jen, vlastně ano, někdo na mě použil kouzlo zapomnění, ale určitě to bude dobré...," pokusím se o úsměv a upiju ze skleničky s džusem. Křiklan němě přikývne, zřejmě pochopil, že mu toho asi víc nepovím, když se nakonec zvedne a už s úsměvem mi položí další otázku.

"Vím, že jste velmi nadaná na lektvary... tak mě napadlo, zdali byste se se mnou chtěla podílet na přípravě speciálního nápoje pro vás, slečno?" usměje se a přehodí přes sebe dlouhý plášť. Odložím stranou sklenici a nadšeně přikývnu.

O dvě hodiny později dokončujeme s Křiklanem lektvar na zmírnění účinků, když přihodíme poslední přísadu a lektvar změní náhle barvu z černé na sytě stříbrnou barvu. Podívám se na Křiklana, kterému se na tváři vytvořil úsměv.

"Tak... hotovo," řekne a přelije obsah v kotlíku do uzavíratelné menší sklenice, kterou mi podá. "Toto vypijte před spaním, mělo by to mít lepší účinky a hlavně navracení vzpomínek není úplně nejpříjemnější... samozřejmě záleží, jak dobře bylo kouzlo provedené, nemusí se podařit navrátit vše, ale... mělo by to pomoci co nejvíce," usměje se a předá mi sklenici. Nakonec si mě ještě jednou přeměří starostlivým pohledem. "Dávejte na sebe pozor, slečno..."

Lehce přikývnu. "Budu se snažit a moc vám děkuji, pane profesore." Otočím se k odchodu, když na mě Křiklan ještě zavolá.

"Slečno Elisabeth, snažte se s panem Riddlem vyhýbat průšvihům... nemá na vás nejlepší vliv."

Když jsem se vrátila na kolej, všichni mí přátelé mě okamžitě zahrnuli otázkami, tak jsem se jim stručně pokusila všechno vysvětlit. Všichni mě zaujatě poslouchali a nakonec jediný, kdo to celé okomentoval byla Chayenne.

"Já toho Riddlea jednou zabiju!" zavrčela. Založila si ruce na prsou a zamračeně se na mě podívala. "Doufám, že pokud se ti vrátí paměť, tak konečně pochopíš, jak je nebezpečný."

Přikývnu. "Uvidíme... hlavně chci ale zjistit, co chtěl, abych zapomněla," pokrčím rameny a Chayenne zavrtí hlavou a něco si pro sebe naštvaně zamumlá.

"Hlavně buď opatrná... víš, že nám můžeš říct kdykoliv a cokoliv," obejme mě nakonec a Chantal, James a Salvatore se k ní přidají.

Miluju svoje přátele. Ale nadešel čas, abych zjistila, co jsem měla zapomenout a co má Riddle za lubem.