TM Riddle: Dědictví krve

OBLIVIATE

Ahoj, přidávám nový díl, snad se bude líbit. Děkuji za vaše votes, a že tuto povídku stále čtete <3 Vaše Ridley C

KVĚTEN 1943

Rychlým krokem jsem kráčela k Černému jezeru, kde jsem měla sraz se svými přáteli. Konečně jsem se rozhodla, že jim vše povím... teda, alespoň tu část, kde se nebudu zmiňovat o viteálech a Tomových vraždách.

Unaveně si povzdechnu, prohrábnu si dlouhé vlasy a seskočím poslední schod před malou lesní cestičkou, když mě někdo chytne za ruku a strhne na stranu.

"Tome?!" vyhrknu překvapeně a vysmeknu svou ruku z jeho pevného sevření.

"Co si myslíš, že děláš, Elisabeth?" křikne na mě hněvivě. Zamračím se.

"Jdu za svými přáteli?"

"Nehraj si na hloupou... vím moc dobře, co se chystáš udělat. Chceš jim všechno vyklopit!" Tom mě chytne za ramena a zatřese mnou. "To ti nedovolím, něco jsi snad slíbila!"

Jeho chladné oči mě provrtávají skrz naskrz a šlehají z nich hněvivé blesky. Snažím se mu vykroutit, ale tentokrát je jeho sevření pevné.

"Pusť mě!" vyhrknu nakonec, když mě odmítá Tom pustit sám. "Prosím..."

Jenže on nereaguje. "Pusť mě Tome, hned!" křiknu hlasitěji a strčím do něj, takže trochu škobrtne a nakonec mě přece jen pustí. Zhluboka se nadechnu a lítostivě se na něj zadívám. "Jak o tom víš?"

Tom se posměšně uchechtne. "Do toho ti už nic není, Elisabeth."

Překvapeně nadzvednu jedno obočí. "Už mi do toho nic není? O čem to mluvíš?"

"Snad si nemyslíš, že mezi námi ještě něco je potom, co jsi se rozhodla mě podrazit," procedí skrz zuby a jeho chladné oči mě opět provrtají.

Zavrtím hlavou a uchechtnu se. "Možná... možná kdyby sis něco někdy nechal v klidu vysvětlit a nesnažil se druhé ovládat, kdyby jsi se vykašlal na celou tu věc s černou magií a viteálama...," začal se mi postupně zvedat hlas a nabíral na síle, "...možná bysme tady teď nestáli a nedohadovali se o něčem, co ani není pravda!"

Zavřu na chvíli oči a pak už o něco klidněji pokračuji. "Nemám v plánu jim říct o tobě nic, co by tě dostalo do problémů. Tohle jsem ti slíbila a tohle taky dodržím, ale jestli jim povím o tom, co se poslední rok dělo, proč jsem se s nima tolik nebavila, co se mi zdá za divné sny a... do toho mi ty mluvit nemůžeš."

Černovlasý kluk, stojící naproti mně chvíli mlčí a tiše mě pozoruje. Se zájmem si ho prohlížím, snažím se na něm najít něco, co by mi připomínalo toho kluka, do kterého jsem se zamilovala, ale měla jsem pocit, jako že se dívám na někoho úplně cizího.

V mysli se mi objevily vzpomínky na to, jak jsme se poprvé v noci vloupali do knihovny, když...

"Obliviate," zašeptá kluk, stojící naproti mně. Z oka mu ukápne maličká slza, kterou rychlým pohybem setře pryč.

Než stačím cokoliv říct... vzpomínka, kterou jsem měla před očima náhle zmizí a spolu s ní i stovky dalších, krásných i smutných vzpomínek.

Stojím na pěšině, vedoucí k Černému jezeru. Je chladný květen a jarní vánek mi cuchá dlouhé rudé vlasy. Naproti mně stojí Tom Riddle a se zájmem si mě prohlíží.

"Riddle?" zamračím se a rozhlédnu se kolem. "Co se děje? Proč tu stojím... zrovna s tebou?" zamračím se a poškrábu se nervózně na hlavě.

Riddle se jen kývne hlavou k Černému jezeru. "Někdo na tebe už netrpělivě čeká."

Otočím hlavu směrem, kterým ukazoval a mezi stromy spatřím stát své přátele, jak o něčem horlivě debatují. "Aha, no... díky," pousměju se a nervózně se poškrábu na ruce. 

Tom Riddle. Nenápadný a chytrý student, při tom o něm vědí všichni. Student, kterému nikdy nedokázali, že stál za všemi těmi šikanami, které před rokem náhle... ustaly. Jeho chladný postoj všechny odrazuje, i jeho nepříjemné a povýšené chování, ale dnes a nyní, když tady s ním tak stojím z neznámých důvodů... mám chuť se dotknout jeho tváře a rukou mu prohrábnout jeho černé kudrliny.

"Děje se něco?" zamračí se Riddle a zkoumavě si mě prohlédne. Jeho ruka se přiblíží k mé, ale nakonec ji stáhne dolů. Co to...?

"Asi bych už měla jít," vyhrknu nakonec a rozeběhnu se za svými přáteli.

S úsměvem dojdu ke svým přátelům, jako by to bylo naprosto normální, že se tady scházíme. Přišlo mi to zvláštní, ale... celých posledních pár minut bylo zvláštních. Měla jsem pocit, jako by mi něco unikalo, jako by mi něco chybělo, ale... nevím, prostě nevím.

"No kde jsi, Elisabeth?" přiskočí ke mně Chayenne a sevře mě v objetí. Pokrčím ledabyle rameny a mávnu za sebe.

"Jen jsem potkala teď Riddlea, trošku mě zdržel, omlouvám se." Všichni na mě vytřeští oči a já se zamračím. "Taky mi to přijde divný, že se se mnou bavil, skoro s nikým se nebaví, ale pořád je to náš spolužák ne? Vlastně nebyl ani tak protivný, jak ho všichni popisují...," zamyslím se, když se na mě James podívá stylem, jestli jsem alespoň trochu normální.

"Elisabeth, ty jsi upadla, nebo si z nás děláš právě teď legraci?" zeptá se mě vážným hlasem Salvatore. Nakrčím čelo. "Víš vůbec, proč tady dnes jsme?" 

Zavrtím hlavou a všech šest, Chayenne, Chantal, Salvatore, James, Eileen i Lucretia si vymění ustarané pohledy.

"Co přesně se poslední rok a půl dělo mezi tebou a Riddlem?" zeptá se mě opatrně Chayenne. Její otázka mě naprosto zaskočí. Já a Riddle? Co to je za blbý vtip?

"Chayenne, co to říkáš? Dnes jsem s ním mluvila poprvé v životě...," skousnu si nervózně ret a zase mě přepadne ten zvláštní pocit, že mi něco uniká, že mi chybí něco, co bylo mé. Ale nevěděla jsem, co by to mohlo být i ten divný pocit.

"Vyhrožoval ti snad? Riddle? Že nám nemáš nic říkat, Elisabeth? Mluv s námi prosím na rovinu...," zašeptá skoro zoufale Chantal, ale já pořád nechápu, o čem to mluví, když se Salvatoremu mihne v obličeji zděšení.

"Měli bychom ji odvést za Brumbálem...," řekne Salvatore a popostrčí mě na pěšinu, vedoucí k hradu.

Stojíme před zdobenými dřevěnými dveřmi a čekáme, než nás profesor Brumbál pozve dál. Ředitel naší koleje byl jeden z nejlepších čarodějů, jaké kdy kouzelnický svět viděl a Salvatore měl pocit, že by mi měl pomoci se vzpamatovat, a že pak začnu mluvit o mně a Riddleovi, jenže já... nevěděla o čem bych měla mluvit.

Najednou se otevřely dveře v nich stál bělovlasý čaroděj. Díval se na mě skrze půlměsícové brýle a se smutným úsměvem si mě prohlédl.

"Pojďte dál, slečno Grindelwaldová, očekával jsem už dlouho vaši návštěvu," řekne profesor a uvolní mi vchod. 

Celá zaskočená vejdu dovnitř a v momentu, kdy se za námi zaklapnou dveře zalituji, že jsem se nechala přesvědčit, abych sem šla.

"Co přesně si jako poslední pamatujete o vás a panu Riddleovi, slečno Grindelwaldová?"