TM Riddle: Dědictví krve

NOVÝ CÍL

Ahoj, ahoj po dlooouhé době! Nejdříve se chci (opět) omluvit za tak šíleně dlouhou odmlku, ale zápočty jsou hrozný a nějak jsem ani neměla náladu psát. Sice teď přichází na řadu pro změnu mnohem horší zkouškové, ale budu hodně doma, takže budu mít více času psát, takže se mi podaří teď přidávat častěji nové díly.

Na Silvestra tedy přicházím s novým, trošku divným a krátkým dílem, psala jsem to asi natřikrát, ale stejně to není nic zázračného, bohužel.:-D

Děkuji vám za 240 votes, snad je tady ještě pořád někdo, kdo to čte a bude se těšit na další díly. Užijte si Silvestra, přeji vám hodně štěstí do nového roku a mějte se famfárově! :-) Vaše Ridley C

TOM MARVOLO RIDDLE:

LÉTO – PODZIM 1942

Sedím na posteli a bezmyšlenkovitě hledím do zdi. Na dlani mám položený zlatý prsten s černým kamenem a lehce si s ním pohrávám, převaluji ho v dlani, občas si ho navléknu na prst a poté ho opět stáhnu dolů...

Ten prsten... Vzal jsem ho u Gauntů, u mých příbuzných, které jsem v létě navštívil. Ta návštěva, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, neproběhla vůbec tak, jak jsem si představoval. Naopak dopadla... dopadla tak, jak mě ani ve snu nenapadlo.

Já jsem zabil tři lidi. Jsem vrah.

Od té doby, co jsem zpět v sirotčinci, nemyslím na nic jiného. Pronásledují mě noční můry, jak zabíjím každého z mých mudlovských příbuzných.

Mudlové. Jak já je nenávidím. Když se nad tím zamyslím hlouběji, něco uvnitř mě mi našeptává, že jsem udělal správnou věc, však já přece mudly nemám rád, proč by měla být škoda, že jsem je zabil? Svým způsobem jsem prokázal službu kouzelnickému světu.

Ale byla tu jedna věc, které jsem se doopravdy bál. Nikdy dřív jsem z ničeho strach neměl, dokud jsem nepotkal ji. Co jen řeknu Elisabeth? Bude se mnou souhlasit? Jistě, že ne, bude proti. Co mám dělat? Říct jí to, nebo ne?

Celý zbytek léta jsem strávil přemýšlením, už mě ani nebaví tyranizovat děti v sirotčinci. Chci se vrátit zpět do Bradavic a prozkoumávat jejich další části, chci je znát lépe než kdokoliv jiný. Chci číst další knihy z oddělení s omezeným přístupem. Chci číst knihy o černé magii.

Je pravda, že od doby, co jsem navštívil Malý Visánek, cítím velkou potřebu, touhu dozvědět se více o černé magii. Jako by mě k ní něco táhlo, nedokáži to popsat... měl jsem pocit, že začínám propadat onomu neznámému vábení. Temnému vábení. Nemám ponětí, co to znamená, ale vím, že tomu nelze odolávat věčně.

Neustále mi v hlavě ležela myšlenka, nápad, který jsem dostal asi před půl rokem, když jsme byli s Elisabeth poprvé v oddělení s omezeným přístupem. Nesmrtelnost... Nezní to vůbec špatně.

Je to sice krvavá magie, ale co na tom záleží? Je mnohem silnější a mocnější, než normální magie. Nějaká oběť se za sílu musí zaplatit.

Konečně nadešel den, kdy jsem se měl vrátit do Bradavic. Nervózně postávám na nádraží devět a tři čtvrtě. Těšil jsem se, až opět uvidím Elisabeth, přece jenom v loňském školním roce jsme spolu trávili spoustu času a teď jsme se dva měsíce neviděli, takže jsem z toho trochu nervózní. Ale spíš mě znervózňuje to, že budu muset odpovídat na otázky ohledně té návštěvy mých příbuzných...

Doufám, že Elisabeth vše pochopí, protože jestli ne... Nedokázal bych ji zabít, ale – počkat. Doopravdy jsem teď pomyslel na to, že bych musel Elisabeth zabít?! To ne!

„Tome!" ozvalo se pár metrů ode mě.

Všiml jsem si dívky s dlouhými rudými vlasy, jak ke mně nedočkavě běží, v tu chvíli jsem zapomněl na všechny předešlé myšlenky a jediný pohled na ni mi vykouzlil úsměv na tváři.

Dějí se se mnou opravdu divné věci. Nikdo dřív na mě takový vliv neměl, až ona. A co teprve ty ostatní věci...

„Elisabeth, rád tě vidím," usměji se na ni, když konečně doběhla až ke mně.

Váhavě se zastavila a pousmála se, asi nevěděla, co dělat.

„Taky tě ráda vidím, bylo to... dlouhé léto," pousmála se opět a sklopila oči k zemi. Kousl jsem se do rtu a důkladně si prohlédl její obličej. Vypadala mnohem lépe, než když jsem ji viděl naposledy. Do tváří se jí vrátila normální barva, už nebyla tak bledá.

Zvedla své smaragdové oči ze země a zadívala se do mých očí. V těch jejích dvou zářících smaragdech jsem si všiml něčeho, co jsem dříve neviděl – takovou jiskru. Pokušení.

Zatřepu hlavou a znovu se usměju. „Budu muset jít, uvidíme se v Bradavicích," vysoukám ze sebe a otočím se k odchodu. Nechám ji tam stát samotnou a místo toho, abych se jí vyptával na to, co dělala celé léto, jdu hledat ty idioty, které nazývám přáteli – ne, říkám jim Smrtijedi. Nevím, proč jsem tam s ní nezůstal déle, když jsem ji chtěl tolik vidět, ale ta děsivá temnota, která nenápadně nahlodává mé podvědomí začíná zřejmě převládat nad normálním uvažováním. Už z toho asi i začínám bláznit.

Už abychom byli konečně v Bradavicích! Tam se mi to snad nějak podaří vše vyřešit. Ale hlavně... mým novým cílem je stát se prefektem.