TM Riddle: Dědictví krve

POČÁTEK CHAOSU

ZÁŘÍ 1944

Mám tak nějak pocit dèja vu. Já a Tom na Astronomické věži a probíráme nejrůznější věci. Jenže tentokrát je všechno jinak. Tom je jiný, ale já jsem se také změnila. 

Stojíme tu naproti sobě, hledíme si do očí a prostě mlčíme. Řekla bych, že oba víme, že je mezi námi tisíce nevyřčených slov, která nejspíš nikdy neřekneme nahlas, ale jedno vím jistě. Naivně jsem si myslela, že jsem ho přestala milovat. Naivně. Byla to lež, kterou jsem sama sebe klamala celý minulý rok, co jsem byla v Kruvalu. Teď tu stojím a vím, že ho pořád miluju. Ale je to vlastně vůbec láska, to, co k němu cítím?

Tom si nakonec po delší odmlce odkašle. "Dobře, tak já začnu," pokrčí rameny a udělá pár kroků blíž ke mně. "Můžu?" zeptá se, jestli si může stoupnout vedle mne.

Němě přikývnu a čekám, co řekne dál. Nejsem si jistá, jestli se bojím víc toho, že mi řekne skutečnou pravdu, nebo jestli bude lhát.

Zhluboka se nadechne a vydechne, nakonec mi pohlédne do očí. Neuvěřitelně mě znervózňuje, jak stojíme kousek od sebe. "Určitě jsi slyšela, co se minulý rok stalo...," začne, aniž by přerušil náš oční kontakt. Němě opět přikývnu a Tom se hořce zasměje. "Je mi naprosto jasné, co všechno ti museli tvoji kamarádíčci navykládat, a že nevěří, že za tím byl ten polo obr."

"Myslím, že oni nejsou jediní, kdo tomu nevěří...," zašeptám a lehce se zamračím. "Co bylo tvým cílem? Co sis myslel? Musela kvůli tomu opravdu zemřít nějaká studentka?!" vykřiknu a rozhodím rukama zoufale. 

Opře se zády o zábradlí a založí si ruce na prsou. Pohled zabodne do země. "Myslel jsem, že ze všech lidí to zrovna ty pochopíš," pohlédne na mne. 

"A co bych měla pochopit na tom, že si chtěl vraždit nevinné studenty?! Chceš snad naznačit, že to má něco společného s těmi tvými viteály?!" zavrčím a začnu mít okamžitě výčitky, že se mi nepodařilo už tenkrát Toma přesvědčit, aby s tím přestal. Bohužel si uvědomím onen nemilý fakt - momentálně je už zodpovědný celkem za čtyři vraždy. A já prostě mám pocit, že to je tak trochu i má vina.

Zavrtí hlavou. "Jde o odkaz, o tom mluvím!"

Odkaz? 

"O jakém odkazu mluvíš, Tome?" zeptám se ho zmateně. Snad nechce, aby jeho odkazem kouzelnickému světu byli mrtví lidé.

Tom se lehce ušklíbne a prohrábne si vlasy. "Odkaz Salazara Zmijozela, copak jsi snad zapomněla?" zavrtí hlavou. "Vím, že ne, jen mi přijde, že si pořád jen nechceš některé věci přiznat, není to pravda?" nadzvedne jedno obočí.

Zaraženě se na něj podívám. Tak teď jsem doopravdy zmatená. O čem to mluví? Co si nechci přiznat? 

Ano, teď si uvědomuji, že si možná celou dobu myslím, že jsem se v Kruvalu změnila, možná, že jsem se vůbec nezměnila, jen jsem změnila pohled na některé věci potom, co jsem všechno zažila a zjistila, jen... nepřijde mi, že je tohle to, o čem Tom mluví.

Narovnám hlavu a zadívám se do jeho světle modrých očí, které mají moc mne celou pohltit. Mohla bych se v těch očích utopit a byla by to pravděpodobně ta nejkrásnější věc...

"A co si podle tebe nechci přiznat, Tome?" zeptám se ho odhodlaně. Možná něco tuším, co se mi chystá říct, možná to chci a potřebuji slyšet, ale nikdy jsem si nemyslela, že to řekne nahlas. 

Udělá jeden krok blíž ke mně.

"Nechceš si přiznat, že mne stále miluješ, i po tom všem, co jsem udělal tobě, jak jsem ti ublížil, i po těch všech vraždách. Nedokážeš si zkrátka pomoct. Nechceš si přiznat, že ty vize o Gellertu Grindelwaldovi měly hlubší význam... nechceš si přiznat, ale moc dobře to víš, že jsi ho mohla zastavit. Víš to, Elisabeth, cítím to. A nechceš si přiznat, že tě přitahuje černá magie, která tě v Kruvalu ještě více uchvátila," zašeptá nakonec téměř nehlasně.