TM Riddle: Dědictví krve

PRVNÍ ŠPATNOSTI

ZIMA 1942

Šli jsme tiše chodbou a konečně po několika minutách dorážíme ke knihovně. Cestou jsme nepotkali ani živáčka, což je jedině dobře, i když moje zneviditelňovací kouzlo fungovalo kupodivu velmi dobře. Zdá se, že ve mě Riddle vkládá svou důvěru oprávněně.

Otevřu dveře a projdu dřevěnou brankou do oddělení s omezeným přístupem. Téměř okamžitě se pozastavuji s úžasem nad tímto oddělením – knihy mají nejrůznější tvary a velikosti, takové, které v normální knihovně doopravdy nenajdete.

„No páni," vydechnu a vedle se ozve obdivné vydechnutí. Zamrkám, když moje kouzlo přestane působit. Riddle, stojící těsně vedle mě, se zazubí.

„Vidíš, Elisabeth, moc se podceňuješ," řekne a vytáhne hůlku. „Lumos!"

Udělám to samé, co on. Lehce si odkašlu. „Ehm, co tady... co tady hledáme vlastně? Slíbil jsi, že mi to řekneš, Tome," zeptám se a následuju ho do zadní uličky.

Chvíli mlčí, když se najednou zastaví a otočí se čelem ke mně. „Slíbil, to je pravda," řekne tiše. Je na něm vidět, že se trošku pere sám se sebou, nechce mi to říct, ale nakonec se nadechne a vyklopí mi to. „Hledám jistou knihu... týká se... černé magie."

Zaraženě na něj zírám. Tušila jsem, že to bude mít něco společného s magií, o které se nelze dočíst ve studentské knihovně. I tak mě to ale rozhodilo. „Černé magie? O čem to mluvíš, Tome, jak hodně černé magie?" vychrlím ze sebe.

Tom si mě zkoumavě prohlíží a důkladně promýšlí svou odpověď. „Neříkej, že tě to nikdy nelákalo... vyzkoušet si černou magii. Říká se... říká se, že je velmi mocná..."

„To ano, ale také se za její užívání platí!"

„Jen dlouhodobé praktikování černé magie na tobě zanechá stopy, ne jednorázová zaklínadla," odvětí.

„Koukám, že sis to hodně promýšlel," odfrknu si a pokrčím rameny. „Tak dobrá, čeho se to týká? Jen doufám, že nechceš někoho otrávit," zamrmlám a Tom se zasměje.

„Prozatím ne," řekne a nakloní se ke mně. „Ale můžeš se spolehnout na jedno... Tobě bych neublížil," pronese s kamenným výrazem. Jako vážně? Teď jsem zmatená ještě víc. „Chci najít knihu o praktikování ohnivé magie, nic hrozného."

Trochu si oddechnu. Pokud nechce podpálit školu, tak dobrý.

Druhý den ráno mám pocit, že jsem přirostla k posteli, jen velmi těžko jsem se z ní vyhrabávala. Do ložnice se přiřítila Chantal.

„Elisabeth, vstávej už konečně, propásla jsi snídani!" poskakuje kolem mojí postele.

Do ložnice doráží ještě Chayenne. „Teda Elisabeth, dneska máš fakt ránu," začne se smát. „Spala si vůbec? Vypadáš hrozně," řekne po chvíli vážněji.

Už to vypadalo, že se z tý postele vyhrabu, když jsem sebou zase sekla. „Asi jo, nevím... Mám pocit, že jsem spala tak pět minut," zívnu.

„No to je jedno, hejbni zadkem, máme přeměňování a Brumbál si určitě neodpustí nějaké průpovídky, pokud přijdeš zase pozdě," ušklíbne se Chayenne. „Jo a James se po tobě sháněl."

„Potter? To bude něco kvůli úkolu na jasnovidectví určitě," zamumlám a pokusím se podruhé, tentokrát úspěšně, vyhrabat z postele.

Odpoledne po vyučování jsme se vydali ven. Venku sněžilo, což úplně vybízelo k pořádné koulovačce! Zrovna jsem spolu s Eileen úspěšně sejmula sněhovou koulí Cygnuse Blacka, když se kousek od nás objevil Riddle v dlouhém šedivém zimním kabátu. Všichni na něj nechápavě upřeli pohled, co tam dělá. Asi je vám jasné, že jsem se nikomu ještě nesvěřila o našem malém přátelství...

„Hned budu zpátky," zamumlám s úsměvem, kterým se snažím naznačit, že je vše v pořádku. Dojdu k Tomovi a zavrtám se pohledem do jeho tmavých očí.

„Doufám, že neruším..." Zavrtím hlavou. „Dnes v noci... ani jsem ti nepoděkoval," řekne obezřetně a já pokrčím rameny.

„V pořádku, pokud po mně dnes opět nebudeš chtít, abych v noci cestovala po škole...," zasměju se. „Nemohla jsem vůbec spát... Ta černá magie... pořád mi to vrtá hlavou. Děsí mě to, neměl by sis s tím zahrávat, Tome," vychrlím se sebe starostlivě. On se pousměje.

„Už jsem ti říkal, že se nemusíš bát, mimo to...," nedořekne, když mu skočím do řeči.

„Samozřejmě jsem si také všimla, že sis nevzal jen knihu o praktikování ohnivé magie. Co to bylo za knihu? Ta druhá? Kvůli tomu jsem nemohla v noci spát."

Tom mě zamračeně pozoruje, když mi pokyne hlavou, ať se jdeme projít někam dál od mých přátel, kteří nás po očku sledovali. Vůbec se nedivím, že se jim to zdá podezřelé. Vždyť jsem z Nebelvíru a bavím se zrovna s Riddlem, se kterým se nebaví ani Lucretia, Eileen a Cygnus a to jsou ze Zmijozelu.

Zastavíme na vyhlídce na Černé jezero.

„Důvěřuju ti, toho sis už asi stačila všimnout, Elisabeth, tak ti radím, abys mou důvěru nezklamala," řekne a je mi jasné, co tím myslí. S nikým nemluvit o našem nočním výletě, poznamenáno. „Je to hodně... opravdu hodně černá magie. Týká se nesmrtelnosti, jak obelstít smrt..."

„Cože? Jak obelstít smrt? Tome, víš, s čím si vůbec chceš zahrávat?" vyhrknu vyděšeně. „Ani já to nevím!" dodám rychle. „Je ti patnáct, jak můžeš přemýšlet nad něčím takovým, vždyť... Jedno vím ale jistě. Smrt obelstít nelze, to snad víš i ty. Takováhle magie je..."

„Krvavá," dořekne za mě. Přikývnu. „Elisabeth... nemusíš si s ničím dělat starosti, slibuju," odvětí chladně po chvíli a pak odejde zpátky do hradu.

S Tomem Riddlem jsem od té doby nemluvila několik týdnů. Chayenne s Chantal mě neustále zaplavovaly otázkami ohledně nás dvou, ale nic ze mě nedostaly. James tomu dodal korunu, když začal vymýšlet příběhy o nešťastné lásce chlapce a dívky z nepřátelských kolejí, to mě fakt dostalo.

Blížil se pomalu konec února a sníh začal ustupovat. Tou dobou jsem si začínala uvědomovat, že brzy z naší školy odejde Elladora Calimailová, naše kolejní hvězda. Mrzelo mě to, protože jsme byly docela dobré kamarádky. Vím, že si tuhle stěžovala na Garricka Ollivandera a Arabellu Figgovou, jak se pořád muchlují na chodbě v pátém patře. Tohle mi bude chybět, její vtipné narážky na ty dva. Ale je pravda vlastně, že Garrick i Arabella letos také končí...

Tupě zírám na okno ve Velké síni. James a Salvatore se zase o něco handrkují a Chantal se Chayenne drbou Annabeth Calimailovou (protože Chayenne podle mě tajně miluje Pottera), když se u nás objeví Riddleova sekta. Malfoy, Dolohov a Geoffrey Rosier.

„Grindelwaldová, chce s tebou mluvit," vyplivne na mě Dolohov. Jeho oči mě zlostně probodávají.

„A kdo se mnou chce mluvit?"

„Nenuť mě to opakovat, Grindelwaldová! Máš se s ním sejít dnes navečer v knihovně," řekne nenávistně a pak se otočí a za doprovodu Malfoye a Geoffreyho odchází pryč.

„Co to bylo?" ptá se Salvatore.

Pokrčím rameny. „Jenom to, že Riddle je idiot a jeho poskoci jsou tupci."