TM Riddle: Dědictví krve

ZMATENÁ

Čauky mňauky. Vím, že jsem slíbila, že přidám díl už ve středu, ale měla jsem menší problémy s připojením na internet. Díl přidávám dnes a pravděpodobně budu vydávat díly každý čtvrtek, výjimečně i o víkendech, protože dokud se nám na našem pokoji nepodaří rozjet net, tak mám smůlu a v jiných dnech přidávat nemůžu. :-D Užijte si čtení a nebojte, o víkendu přidám další část, tohle je teprve 1/2 dílu. :-) 

KVĚTEN 1942

Krátce po tom, co jsme konečně zjistili, že Tom má skutečně nějakou rodinu se začaly dít zvláštní věci. Ne na škole, ale s Tomem. Byl nesoustředěný a myšlenkami byl úplně někde jinde. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, hlavně jsem ale nevěděla, co si mám myslet o našem vztahu. Co vůbec jsme? Přítel a přítelkyně? Přátelé?

Nechtěla jsem na Toma tlačit s nějakými odpověďmi, ale hrozně moc mě zajímala jeho odpověď. Co si o nás doopravdy myslí a co ke mně doopravdy cítí. Zároveň jsem se také obávala blížícího se konce školního roku, který byl doopravdy za dveřmi. Bála jsem se, že se přes léto něco změní, že už se semnou nebude chtít přátelit nebo se mnou zkrátka být.

Potkala jsem Toma na schodech, zrovna když jsem vyšla z Velké síně. Zářivě se na mě usmál, až jsem z toho byla trochu v šoku.

„Ahoj," přišel ke mně a nenápadně mi odhrnul pramen vlasů z obličeje.

„Ahoj, Tome," usmála jsem se na oplátku. Stále jsem byla v šoku z té jeho náhle dobré nálady, ale chtěla jsem toho využít, dokud tu náladu měl. „Už jsi... už jsi vymyslel, jak to uděláš se svými příbuznými? Navštívíš je?"

Na chvíli se zamyslí a jeho úsměv poklesne, ale stále ze mě nespouští oči. Po chvíli pokrčí rameny a přikývne. „Ano, plánuju se tam v létě zastavit. Liso... musím se ti ale k něčemu přiznat," ztiší hlas a nakloní se blíž ke mně.

Nevšímáme si okolních studentů, kteří nás míjejí a propichují divnými pohledy.

„Jsem z toho docela nesvůj, víš... od té doby, co to vím, že jsem... víš, co myslím... no, zkrátka... mám pocit, že se semnou něco děje," vykoktá ze sebe a poprvé za celou tu dobu, co se známe, uvidím v jeho očích náznak opravdového strachu.

Lehce zamrkám. Tohle mě trochu zaskočilo. Viděla jsem na něm, že s ním něco je, ale myslela jsem jen, že přemýšlí nad svou rodinou. Nevěděla jsem... nenapadlo mě, že by se s ním něco doopravdy dělo.

„Neboj se, určitě to nic není...,"řeknu povzbudivě. To bylo vážně jediné, na co jsem se zmohla? Vážně, Elisabeth?

Pokrčí rameny a nervózně se ošije. Abych řekla pravdu, vůbec se mi to nelíbí, protože takového jsem ho ještě neviděla. Vím, že se nejspíš opakuji, ale prostě je to tak. Děsí mě to a znervózňuje.

„Ehm, Tome, vlastně jsem se tě na něco chtěla zeptat...," řeknu po chvíli. Vím, že není nejspíš vhodná chvíle, jenže...

„Elisabeth, sejdeme se dnes v noci, musím si jít něco zařídit," přerušil mě a díval se chladným pohledem někam za mě. Zase ta náhlá změna. Zdá se, že na chvíli byl starý Tom Riddle zpět. Než jsem se nadála, byl v tahu a já zůstala stát na chodbě sama.

Povzdechla jsem si a vydala se směrem ke kolejím. Poslední dobou jsem se docela úspěšně vyhýbala svým přátelům, ani nevím vlastně proč. Možná jsem jen nechtěla čelit jejich narážkám a otázkám na mě a Toma. Téměř každý na škole si už stačil všimnout, že se my dva bavíme víc, než je obvyklé. Naše nenápadnost se někam úplně ztratila...

Ve společenské místnosti v nebelvírské věži bylo touto dobou plno. Dnes to nebylo jiné a hned, jak jsem vešla, jsem spatřila sedět své přátele na gauči u krbu. Povzdechnu si. Dost mi chyběli. Opatrně se vydám směrem k nim a váhavě je s úsměvem pozdravím.

„Ahoj, můžu si přisednout?"

Čtyři páry očí na mě upřou zrak a zvláštně se na mě zadívají. Nakonec se slova ujme Chayenne.

„Elisabeth... Ahoj, to je... milé překvapení," pousměje se váhavě.

„No podívejme, kdo se konečně taky ukázal...," rýpne si Chantal s úšklebkem, ale nakonec se také usměje. „Sedni si a teď nám konečně vysvětlíš, co to má znamenat s Riddlem, jak to, že se vy dva najednou tolik bavíte? Elisabeth?" vychrlí na mě Chantal.

Tohle je jedna z mnoha jejích vlastností, které na ní miluju. I když se s někým vidí po dlouhé době, dlouho s ním nemluvila, dokáže se chovat, jako že se s tím člověkem vlastně bavila celou dobu.

Pokrčím rameny a sednu si na zem vedle Jamese a Salvatora.

„O nic moc nejde, jen... zkrátka... je to složité," hlesnu a zadívám se do země.

„Složité? O nic nejde? Co to tu hraješ, Elisabeth?" řekne nechápavě James. Střelím po něm zoufalým pohledem.

„Nevím, nedokážu to vysvětlit, zkrátka se přátelíme, nedokážu tomu zabránit a ani nechci...," vyhrknu. Je to příjemné ze sebe najednou snažit dostat všechny to pocity, co mě tolik tíží, ale zároveň jim nemůžu říct v podstatě skoro nic. Nevím, jak by reagovali na to, kdyby zjistili, že jsme se s Tomem i líbali...

„Já tě nechápu. Proč zrovna Riddle?" ptá se Salvatore. Na to nemám odpověď. Proč jsme se vlastně my dva začali přátelit? A proč zrovna tento rok?

Jsem najednou celá zmatená, dopadá na mě ten chaos, tlak z Tomovy strany a také ze strany přátel, všechny ty události z posledního roku, až se mi najednou udělá černo před očima a dál už nevím nic...