TM Riddle: Dědictví krve

NAROZENINY

Ahoj! Přidávám dnes další díl a doufám, že se vám bude líbit :-) Tušíte, co bude špatně s dárkem, který Elisabeth dostala? Děkuji za vaše komentáře, moc mě potěšily! Užijte si čtení, vaše Ridley C

ŘÍJEN – LISTOPAD 1942

On mě miluje. Nevěděla jsem, co na to říct. Tahle jeho slova mě totálně zaskočila nepřipravenou. Jsem do něj také zamilovaná, to ano, ale nejsem to připravená říct nahlas, nejsem to připravená říct jemu...

Překvapeně zamrkám a místo odpovědi mu vlepím další polibek, ale tentokrát ho mnohem víc procítím. Snažím se děj dát všechny své city a pocity, které nedokáži vyslovit nahlas. Pevně ho sevřu do svého náručí a přeji si, aby tento okamžik nikdy neskončil.

Tom zřejmě pochopil, oč se snažím, a proto se ode mě na chvíli odtáhl a zadíval se mi dlouze do očí. Jeho černé oči mne propalovaly a cítila jsem, že se mi snad snaží naznačit, že mě chápe. Jistá jsem si ovšem nebyla, protože málokdy u něj dokáži rozpoznat, jak se cítí a co se mu honí hlavou.

Trvalo to jen pár vteřin, než se ke mně opět sklonil a opět mě políbil, tentokrát ještě vášnivěji než předtím. Rukou sjížděl níž a níž po mých zádech. Trošku mě znervózňoval fakt, že jsem na sobě měla pouze tenoučkou dlouhou noční košili, ale každý jeho dotek vyháněl z mé hlavy pryč myšlenky na stydlivost a naopak se v mé mysli začaly objevovat myšlenky na to, abych už na sobě tu košili konečně neměla.

Tom měl na sobě oproti mému pyžamu úplně normální oblečení. Černé kalhoty, černá košile a černé sako se zmijozelským odznakem.

Osmělím se a sjedu rukama ke klopám jeho saka, které uchopím do rukou a pomalu jej stáhnu dolů. Tom překvapivě spolupracuje a dokonce si sám začne rozepínat knoflíčky u košile, u čehož ho přeruším. Odtáhne se a zadívá se na mě nechápavým pohledem.

„Já to udělám," zašeptám a jemně se pousměju.

Začnu postupně rozepínat každý černý knoflíček na Tomově košili, a když se dostanu ke konci, lehce z něj kus oblečení sundám a poté ho slabě políbím na odhalenou hruď. Vlastně je to poprvé, co Toma takhle vidím. Už jsem viděla kluky od nás z koleje, jak pobíhali po společenské místnosti svlečení do půl těla, i když to bylo z jejich strany celkem nespolečenské, ale co. Byly jsme děti.

Je pravda, že na tuto dobu je to, co právě dělám až příliš riskantní, ale bylo mi to jedno.

Políbím Toma na rty, když rukama stáhne z mých ramen ramínka od noční košile, která mi okamžitě spadne k nohám na zem. Stojím tam před ním pouze ve spodním prádle, což mi trošku vadí, vzhledem k tomu, že on je ještě stále oblečený do kalhot, proto mu rychle rozepnu knoflík u kalhot a snažím se mu je neúspěšně stáhnout dolů. S tichým smíchem mě Tom přeruší a raději si kalhoty stáhne dolů sám. A tak tu stojíme naproti sobě, ve spodním prádle, na rtech nám oběma pohrává malý úšklebek a přemýšlíme, co dál.

Nakonec to ticho a celou tu pauzu přeruší právě Tom. Sundá ze mě i ze sebe poslední kousky oblečení, lehce mě položí na zem, líbá mě všude po celém těle, až do mě nakonec vnikne a splyneme v jedno.

Sedím na pohovce v nebelvírské věži a netrpělivě čekám, kdy se tu konečně objeví někdo z mých přátel. Dnes je ten večer, kdy musím být povinně středem pozornosti. Nesnáším to.

V hlavě se mi po chvíli vynoří vzpomínky na včerejší noc a na tváři se mi objeví přihlouplý úsměv. Vzpomínám na každé Tomovo slovo, jak mi řekl, že mě miluje, jak pro mě připravil to nejkrásnější překvapení a jak jsme... Při této vzpomínce se lehce začervenám.

Dostala jsem od něj dokonce malý dárek. V černé krabičce, která ležela na stole, byl zlatý prsten s černým kamenem. Ne, že by se mi nelíbil, ale byl to trochu kýč a navíc, já prsteny moc nenosím, tak jsem namísto toho navlékla prsten na dlouhý řetízek, pověsila jej na krk a schovala pod oblečení. Tom mi jej předal dokonce se slovy, ať ten prsten střežím jako oko v hlavě, že má větší cenu, než se zdá.

„Elisabeeeth!" uslyším volat přesládlým hlasem Chayenne. Protočím oči a natočím hlavu směrem, odkud jsem ji slyšel volat. Při pohledu na ni, oblečenou do červených šatů se musím pousmát, moc jí to sluší.

Zvednu se z pohovky, uhladím si své černé sametové šaty s dlouhým rukávem a usměji se na ni. „Už jdu, u Merlinových vousů," protočím oči, když spatřím i její nadšený výraz, který mě děsil.

„Přestaň s tím a raději pojď už," pokárá mě, chytne mě za ruku a táhne pryč z nebelvírské věže.

Popravdě řečeno, vůbec nevím, kam máme namířeno, ale očividně jdeme ven z hradu, což mě trochu překvapilo a udivilo. Nemám ani čas se zeptat, kam jdeme, protože Chayenne pádí rychlostí blesku, že jsem ráda, že jí vůbec stačím.

Po několika minutách dorážíme na místo oslavy. Zírám s otevřenou pusou, protože tohle jsem doopravdy nečekala. Kousek od Zapovězeného lesa se rozprostíral dlážděný plácek, kolem kterého byly dokola rozestavěné vyřezané dýně a skleničky se svíčkami. Vzhledem k tomu, že už bylo šero, působilo to velmi kouzelným dojmem. Bylo to skutečně nádherné.

Všichni na mě nedočkavě hleděli a očekávali moji reakci. Chayenne, Chantal, Salvatore, James s Annabeth, Eileen, Lucretia a Cygnus.

Na tváři se mi rozprostřel zářivý úsměv, kterým jsem všechny obdarovala. „ To je... je to nádherné!" vydechnu a obejmu Chayenne, stojící vedle mě. „Děkuji vám."

Všichni radostně zatleskají a společně vykřiknou: „Všechno nejlepší, Grindewaldová!" když vidí, že mám skutečně radost.

V ruce mi přistane sklenička s dýňovým punčem, Salvatore mávne hůlkou a vyčaruje gramofon, který začne hrát swingovou hudbu. Zasměju se a přijmu jeho vyzvání k tanci. Lucretia vykouzlí ještě překrásné motýly, kteří kolem nás začnou lítat, a dodá to celému večeru ještě více kouzelnou atmosféru.

Nevyhnula jsem se bohužel části, kdy mi všichni předali nějaký malý dárek, ale naštěstí za ty roky pochopili, že chci jen něco malého, takže se skutečně od předešlých let polepšili. Dostala jsem překrásný zlatý řetízek se lvíčkem. Nebelvír, jistě. Kromě toho jsem ještě dostala láhev máslového ležáku a nějakou knížku se zajímavými zaklínadly, ale na ničem z toho mi vlastně ani tolik nezáleželo, jako na tom, že trávím své narozeniny s mými nejlepšími přáteli.

Málem bych dokonce zapomněla zmínit, že mi ráno donesla naše Heralda dárek od mých rodičů – ony černé sametové šaty. Určitě je vybírala moje matka. Kdybych měla tipovat dárek, který by vybíral otec, pravděpodobně bych dostala nějakou učebnici o obraně proti černé magii nebo tak něco. Otec dělá bystrozora na Ministerstvu. Dělá tam dokonce jednoho z hlavních bystrozorů, takže doma často nebývá, ale je ve své práci neskutečně dobrý. I tak je s ním veliká legrace, ale jsem prostě jeho dcera a chce mě uchránit před veškerým zlem kouzelnického světa. Prostě táta.

Ten večer jsem si uvědomila, jak moc mi na mých přátelích záleží a jak moc je mám ráda. Je fajn si trochu odpočinout od Toma a celé té věci s černou magií. Je fajn se zase smát a cítit se naprosto bezstarostně. Tak moc mi to chybělo...

V tu chvíli jsem ještě ale netušila, co v následujících týdnech přijde, a co mě totálně šokuje. V tu chvíli jsem nevěděla, že mi Tom zatajil důležitou věc o jeho dárku k mým narozeninám...