TM Riddle: Dědictví krve

VITEÁLY: PART 2/2

ŘÍJEN 1942

Rezignovaně si povzdechnu a svěsím ruce podél těla. „Na co ses ho teda ptal?" zeptám se nakonec. Tom si prohrábne rukou své černé vlasy a zadívá se mi do očí.

„Přece na to, jak je vytvořit," řekne tajemně s malým úšklebkem, jako by to bylo přece snad úplně jasné. Nadzvednu tázavě jedno obočí, ale už dopředu je mi jasné, že to, co uslyším, nebude vůbec dobré.

Udělá jeden malý krok blíž ke mně, chytne mě za ruku a zatáhne za roh do výklenku, kde máme větší soukromí. Přece jen, kdyby nás někdo chytl, jak se bavíme o černé magii, nejsem si jistá, jak bychom toto vysvětlovali.

Stojíme od sebe pár centimetrů a hledíme si do očí. Popravdě řečeno, je celkem náročné se v takové blízkosti na něco soustředit, když mě znervózňuje každý jeho pohled a dotyk.

„Jak se tedy dají viteály vytvořit?" zeptám se po chvíli mlčení.

Podívá se na mě zvláštním způsobem a nakloní se ještě blíž k mému obličeji. Doslova cítím jeho mentolový dech na své tváři, naše rty dělí jen minimální vzdálenost.

„Viteál je...," začne mi zlehka šeptat do rtů, „předmět, do kterého vložíš část své duše, kterou rozpoltíš...," řekne a pravou rukou mě pohladí na krku.

Ztěžkne mi dech. Je celkem děsivé, že někdo může vypadat tak sexy, když mluví o černé magii.

Znovu se nadechne. „Asi nejspíš víš, jak rozpoltíš svou duši..."

„Vraždou," zašeptám a přejede mi mráz po zádech, když mi dojde vážnost celé situace a vlastně všechno ostatní.

Tři vraždy. Znamená to tedy, že už Tom vytvořit tři viteály? A věděl už předtím, že musí někoho zabít, pokud je chce vytvořit?!

Měla jsem tisíce otázek, které se mi ovšem vypařily z hlavy ve chvíli, kdy Tom překonal poslední mezírku mezi našimi rty a políbil mě. Dlouze a vášnivě. Přitáhl si mě blíž a jednu ruku mi přitiskl na bedra, takže mezi námi nebyl téměř žádný prostor. V tu chvíli jsem nemyslela na nic než na něj a jeho sametové rty, jak něžně a hebce kloužou po mých rtech, jak krásně voní, a jak pevně mě k sobě tiskne.

Moje tělo na něj reaguje naprosto nepředstavitelně. Nikdy jsem nechápala, jak to, že zrovna on se mnou dělá takovéto věci. Před ním se cítím tak nejistá, skoro jako malá holka, přitom jsem o pár měsíců starší. Zároveň ale, když jsme spolu, se cítím jistější a kupodivu i v bezpečí. Naprosto mu věřím v tom, že by mi nikdy neublížil. Nikdy.

Odtrhneme se od sebe po několikaminutovém polibku a chvíli si hledíme do očí. Snažíme se zároveň popadnout dech, protože nevím jak on, ale já mám pocit, jako bych uběhla maraton.

„Tome a... vytvořil si už nějaký viteál?" zeptám se ho nakonec po dlouhém mlčení a dlouhém rozmýšlení se, jestli se mám nebo nemám zeptat.

Lehce se pousměje, nadzvedne obočí a bezděky si prohlédne své ruce, jako by to byla nejzajímavější věc, kterou kdy viděl. Nakonec zavrtí hlavou. „Ještě ne. Doufal jsem... doufal jsem, že mi s tím pomůžeš," podívá se mi do očí.

Překvapeně vytřeštím oči. To. Snad. Nemyslí. Vážně. Mám snad taky začít praktikovat černou magii?! Navíc takhle hodně černou magii? Ne, že bych nad tím nikdy neuvažovala a nelákalo by mě to, právě že naopak. Ale jsem si tím jistá, že to chci doopravdy zkusit? Co když pak nebudu dokázat přestat? Co když mě to poznamená?

„Rozmyslím si to," odpovím nakonec a vynutím ze sebe malý úsměv. „Už budu muset jít, ostatní by mě mohli shánět," řeknu ještě rychle, dám mu malou pusu a odejdu zpět do Velké síně, kde už na mě netrpělivě čekali mí přátelé. Jak tohle budu vysvětlovat, že jsem se asi na půl hodiny vypařila, to doopravdy nevím...