TM Riddle: Dědictví krve

SOUBOJNICKÝ KLUB

Čauky mňauky, přidávám slibovanou kapitolku, jako omluvu a velké díky, že stále čtete, přidávám a dost delší díl, tak snad se bude líbit! Enjoy! :)

PROSINEC 1944

Lehce se zatřesu zimou a rychlým pohybem si přetáhnu hřejivý svetr v nebelvírských barvách přes hlavu. Posbírám ještě zbytek svého oblečení, které se tak různě válelo po zemi. Když jsem už hotová, překřížím ruce na prsou, opřu se o stěnu a zamyšleně se zadívám na Toma, který stále ležel polonahý na studené podlaze.

"Plánuješ tady zůstat takhle celou noc?" nadzvednu jedno obočí s pohledem stále upřeným na něj.

Tom stočí po chvilce svůj pohled na mě, ale nic neodpoví. Prostě jen dál leží na zemi a kouká na mě.

"Ehm... dobře, tak fajn, můžeš aspoň něco říct?" zkusím to znovu. Vypadá to zprvu, že se od něj nedočkám žádné reakce, když si nakonec sedne a promne si zamyšleně kořen nosu.

"Takže mě stále miluješ," promluví s pohledem opřeným na mě.Ty jeho bledě modré oči mě propalovaly tak, že by do mě mohly udělat díru. 

Jeho otázka mě zaskočila. Ze všech možných i nemožných věcí, co právě teď mohl říct, řekne zrovna tohle? To ani nebyla otázka, ale více méně konstatování skutečnosti, vzhledem k tomu, co se právě stalo, ale hlavně já byla ta, kdo ho políbil. To je snad zlý sen...

Odkašlu si. "Co chceš slyšet, Tome?"

Tom se uchechtne a rty zkroutí do téměř až děsivého úsměvu. "Přece pravdu, Elisabet."

Zakloním hlavu a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tak jo, nemá cenu zapírat něco tak očividného, bylo by to k ničemu. Otázkou však zůstává, jestli bude dobře, že mu to řeknu. Bojím se, že toho využije, že to využije proti mně. Jistě, jsem si jistá, že i on ke mně stále něco cítí, jen u Toma to není záruka, že se vás nepokusí i tak zmanipulovat.

Nakonec přikývnu.

Následuje znovu dlouhá pauza mlčení, kdy se asi Tom pokouší zpracovat informaci, o které již stejně dávno nejspíš věděl.

"Víš, občas si říkám, jaké by to bylo, kdyby se to mezi námi nepokazilo a ty neodjela na rok do Kruvalu... třeba by se některé věci vůbec nestaly,  něco se naopak stalo jinak...," řekne tiše hledíc na mě. 

"Co přesně máš na mysli? Tajemnou komnatu?" zeptám se se zájmem.

Chlapec pokrčí rameny. "Tak nějak všechno, i Tajemnou komnatu."

Povzdechnu si a sednu si do tureckého sedu na studenou zem. "A nic mi neřekneš na to, že tě pořád miluju? Vím, že jsi to pravděpodobně tušil, ale ani já tobě nejsem lhostejná."

Beze slova se začne oblíkat najednou. Co to má zase znamenat? To se chce jako vyhnout odpovědi, na kterou mi stejně musí odpovědět? Rozhodnu se, že ho nechám a hezky si počkám, co se bude dít dál.

Když je Tom konečně oblečený, váhavě se na mě zadívá a pomalu dojde až ke mně a sedne si vedle na zem.

"Samozřejmě, že mi nejsi lhostejná, také k tobě stále asi... něco cítím, Elisabeth," řekne pomalu. "Jen s takovou emocí neumím dobře pracovat, však to víš ze všech nejlépe."

Jeho modré oči jsou plné nečitelných emocí. Mísí se v nich strach? Bolest? Smutek? Lítost? Nebo jen chlad, který postupně zaplňoval jeho srdce?

"Možná... možná bychom teď chvíli neměli přemýšlet nad tím, co by mohlo být a jaké jsou naše pocity... a místo toho se soustředit na naše povinnosti primusů," řeknu polohlasem a snažím se ignorovat alarmující pocit, že pouze odsouvám nevyhnutelné, což může mít i nepěkné následky. "Musíš uznat, že ředitel Dippet se posledně moc nadšeně netvářit, když jsme mu podávali hlášení o naší práci...," pokusím se zažertovat.