TM Riddle: Dědictví krve

HLASY

Ahojky! Takže moc vám všem děkuji za vaše odpovědi a slibuji, že nekončím! :-) Nechci skončit někde v příkopě ani nic podobného :-D

Tuto kapitolu tedy věnuji @makule27, @CzechWhovian, @Elleanor5, @Daisy-Artemis, @0lilian0, @girlofsky2468, @Jenn_Fel, @hanka1L

Snad si čtení užijete, děkuji za vaše hvězdičky <3 Vaše Ridley C

TOM MARVOLO RIDDLE:

KVĚTEN 1943

Nechtěl jsem to udělat, ale musel jsem. 

V hlavě jsem si stále přehrával dokola situaci, která se před několika minutami odehrála. Okamžik, kdy jsem řekl to jedno zaklínadlo, které mě mohlo dostat z celé téhle situace a vše vyřešit, ale zároveň také zničit vše, co jsem tolik miloval.

Ano, stále jsem ji miloval, ještě ve mně i po tom všem trocha citu zůstávala, a to díky ní. A já jsem to pokazil. Zničil jsem to všechno. Co když... co když teď ale propadnu nadobro černé magii? To ona mě vlastně neustále připomínala, že na tomhle zpropadeném světě je člověk, který mě miluje a má o mě starost. A já jsem i přesto udělal tohle...

Možná to nebylo nejlepší řešení, možná měla pravdu a měl jsem jí věřit, ale... bojím se. Nechci si to přiznat ale strašně se bojím. Ztrácím se. Jsem sám. Teď už doopravdy.

V hlavě jsem neustále slyšel ty hlasy. Ty děsivé hlasy, které mi našeptávaly, co mám dělat. Chci se tomu bránit, ale... "Zabij, zabij je všechny!"

Vydal jsem se do Komnaty nejvyšší potřeby, kam již nějakou dobu pravidelně chodím. Dřív jsme sem chodili s Elisabeth, ale... Dost. Nemysli na ni!

Přejdu třikrát tam a zpátky před prázdnou zdí, ve které se najednou vyrýsují veliké dřevěné dveře. Zatlačím do nich a vejdu do prostorné místnosti, zaplněné knihami a různými lektvary. Přejdu k jedné z polic s knihami a vytáhnu z ní malou knihu. Nalistuju stranu sto padesát čtyři a letmo přečtu nápis kapitoly. Viteály.

Už nějakou dobu se snažím přijít na to, proč jsem tenkrát v Zapovězeném lese nemohl vytvořit ten viteál. Bylo to snad kvůli Elisabeth? Nebo jsem udělal něco špatně?

Nemohl jsem na nic přijít. Přečetl jsem snad už všechny knihy, týkající se viteálů a nezdařených kouzel, ale na nic jsem nenarazil, co by mi nějak pomohlo. Věděl jsem, že mi určitě něco uniká přímo před nosem... ale co?

Kdybych se nezbavil takhle Elisabeth... možná bych s ní na to býval přišel. 

Jsem na to ale sám. Už žádná Elisabeth, už mě nic nebude držet zpátky. Nikdy.

Čtu kapitolu stále a stále dokola, ale nedočítám se nic, co bych už nevěděl. Co se to tenkrát stalo vlastně? Když Elisabeth omdlela, mluvila něco... jako kdyby s někým mluvila.

Co když má v hlavě... co když slyší podobné hlasy, jako já? Je to celkem uhozené, přemýšlet nad tím, slyšet v hlavě hlasy, ale... skutečně jako bych v té hlavě něco měl. A třeba to samé má Elisabeth... mohlo by to mít spojitost s Nebelvírem a Zmijozelem... nebo ne?