TM Riddle: Dědictví krve

NÁVRAT ZLA

Ahoj, po dlouhé době vydávám další díl. Děkuji všem za hvězdičky (nemůžu uvěřit, že má povídka už přes 1 000 hvězdiček!) a hlavně za to, že povídku stále čtete <3 

Snad se bude díl líbit. Vaše Ridley C

KVĚTEN 1943

Byla polovina května a měl to být normální den jako každý jiný. Sice bohužel obohacený o zkoušky NKÚ, ale jinak nic zvláštního. Už to ráno mě ale měla má předtucha varovat, že se stane něco zlého... 

Od rána mi nebylo dobře, měla jsem zimnici a celá jsem se třásla. Připisovala jsem to pouze stresu ze zkoušek, i ten divný sen, co se mi zdál... nebo spíš noční můra. 

Zdálo se mi, jak stojím na vysoké skále. Foukal silný vítr a pršelo, jenže mně nebyla ani trochu zima, ani vítr se mnou nehnul, jako bych tam ve skutečnosti snad ani nebyla... což jsem technicky vzato vlastně nebyla, pokud nejsem náměsíčná. 

Zdálo se mi, jak stojím na vysoké skále a přede mnou je vysoká věž, jejíž vrcholek byl někde v oblacích. Ta věž byla tak vysoká, že jsem nedohlédla na její vrchol. Chvíli jsem si myslela, že to je Azkaban, dokud jsem si nevšimla nápisu, vyrytého nad vstupní branou. Nurmengard.

"Nurmengard," zašeptám si pro sebe a zahledím se na sklenici před sebou.

"Cože?" ozve se vedle mě Salvatorův hlas.  

Zatřepu hlavou a podívám se zmateně na svého souseda, když mu dojde, že se zřejmě ptá na to, co jsem právě vyslovila.

"Nurmengard. Zdálo se mi dnes o věži, která se jmenuje Nurmengard," odpovím. Salvatorův výraz se změní na zachmuřený a probodne mě zamyšleným pohledem.

"Jsi si jistá, že se ti zdálo právě o téhle věži?" zašeptá a nervózně se rozhlédne kolem nás, jako by nás snad měl někdo poslouchat. Nervózně přikývnu. "Elisabeth, to... to není dobré, jsi si jistá, že to byl právě Nurmengard?"

"Jsem si na sto procent jistá," přikývnu a pak se k němu nakloním blíž. "Ty znáš tuhle věž? Ona skutečně existuje?"

Salvatore přikývne a stále na mě udiveně hledí. "Ano znám, četl jsem o ní, ale spíš mě překvapuje, že ji neznáš ty...," nestačí Salvatore doříct, protože se jeho hlas vytratí ve zběsilém pokřikování a panice, která náhle zachvátila celou Velkou síň. Co se to děje?!

Vyskočíme se Salvatorem a Chayenne, která se u nás najednou objevila, na nohy a snažíme se kohokoliv zastavit a zeptat se, co se děje, když se ve dveřích objeví ředitel Dippet a všechny utne hlasitým výkřikem: "TICHO!"

Všichni pobíhající a pokřikující studenti se najednou zastaví a stočí pohled na našeho postaršího ředitele a profesora Brumbála, stojícího po jeho pravici.

"Prefekti doprovodí své spolužáky na jejich koleje a všichni tam zůstanou, dokud nedostanou další pokyny od ředitelů svých kolejí," promluví hlubokým hlasem Armando Dippet.

V první chvíli se dále velkou halou rozprostíralo tíživé ticho, dokud několik desítek studentů neupřelo vyděšený pohled na mě. Proč na mě? Udělala jsem snad něco? 

"Všichni studenti nebelvírské koleje udělají vše podle pokynů pana ředitele, kromě slečny Grindelwaldové...," zadívá se na mě Brumbál. "Jestli byste byla slečno tak laskavá, a přišla sem za námi...," pokyne na mě rukou a já se zmateně podívám na Chayenne a Salvatora. Proč na mě všichni tak zírají a co znamená zase tohle, u Merlinových vousů?

Pomalu se došourám za ředitelem naší koleje a za ředitelem školy, zatímco ostatní spolužáci se hromadně vydali na své koleje, stále na mě pokukující.

"Stalo se něco, pane profesore?" podívám se Brumbálovi do očí a prsty si lehce přejedu po svém znaku prefekta, který mám připevněný na levé klopě dlouhého černého hábitu.

Brumbál a Dippet se na mě starostlivě zadívali, když nakonec promluvil ředitel školy. "Slečno Grindelwaldová, vaši rodiče si na základě dnešních událostí přejí, abyste dorazila ještě dnes večer přenášedlem do Grindelwald Manor... dle mého názoru byste měla nadále zůstat ve škole, ale ponecháme konečné rozhodnutí na vás...," řekne ustaraným hlasem. 

"Pane profesore, myslím, že vám úplně nerozumím," zavrtím hlavou, "o jakých událostech mluvíte?"

Dippet se po očku podívá na Brumbála, který téměř neznatelně přikývne a nakonec to je on, kdo mi sdělí onu chybějící informaci, důvod, proč se na mě všichni dnes tak dívali. "Slečno Grindelwaldová, dnes v brzkých ranních hodinách byl poblíž Londýna spatřen... poblíž Londýna byl dnes spatřen černokněžník Gellert Grindelwald."

Vytřeštím překvapeně oči a musím se něčeho chytit, protože se mi opět udělalo špatně. Tohle byla moje špatná předtucha? Že se Grindelwald vrátil zpět do Anglie? Pokud vím, tak Grindelwald se minimálně po dobu mého života v Anglii neobjevil, mělo se za to, že je stále v Americe, dokud se před několika lety opět neobjevil na pevnině v Evropě... 

Polil mě studený pot. Co když chce ublížit mému dědečkovi? Co když se ho bude snažit přesvědčit, aby se přidal na jeho stranu? Co když... ? Co když ublíží mojí rodině?

O Grindelwaldovi se vědělo, že tvoří armádu za nějaký účelem... podle amerického kouzelnického kongresu chce vyzradit existenci kouzel mudlům a chce vyvolat válku, ale podle všeho, co se o něm v posledních letech proslýchalo, mu šlo o to, aby byli kouzelníci nadřazení mudlům.

"Pane profesore, já... nejsem si jistá, že je dobrý nápad, abych se právě teď vracela domů," odpovím roztřeseným hlasem řediteli, který jen soucitně přikývne a nakonec s několika povzbudivými slovy mě pošle na kolej.

Pomalým krokem se ploužím ke kolejím a v hlavě si pohrávám s myšlenkou, jak je možné, že jenom taková malá událost, jako přítomnost největšího černokněžníka v naší zemi, dokáže vyvolat takovou vlnu strachu a obav. Ale oprávněných obav.

"Tady jsi, čekám tu na tebe snad celou věčnost!" ozve se za mnou a já leknutím nadskočím.

"U Merlinových vousů, Tome, co tady děláš!" vykřiknu polekaně a prohrábnu si rukou vlasy. "Víš jak jsi mě vyděsil?"

Tom se lehce pousměje a pokrčí rameny. "Omlouvám se, Elisabeth," řekne s lehkým úsměvem a chytne mě za ruku. "Co ti Brumbál a Dippet chtěli?" zadívá se mi do očí.

"Šlo o Grindelwalda, že je zpátky v Anglii...," zašeptám a Tom jen lehce přikývne. "Rodiče chtěli, ať přijedu domů."

Tomovy zorničky se lehce rozšířili...překvapením? Strachem? 

"Domů? A proč?"

Pustím Tomovu ruku a vydám se dál na svoji kolej. "Co já vím, asi se bojí... je to pochopitelné, co když bude chtít ublížit dědečkovi? Proč by jinak byl v Anglii?" zavrtím hlavou a kráčím dál liduprázdnou chodbou.

Tom mě následuje a tiše kráčí za mnou. Když konečně dorazíme k mé koleji, jemně pokynu Tomovi na pozdrav, ale ještě mě zarazí jeho následující slova. "Nemáš někdy ale pocit, že bysme se měli nad Grindelwaldovými úmysly měli trochu víc zamyslet? Přece jen... je to velký kouzelník..."