TM Riddle: Dědictví krve

NURMENGARD

Ahojte! Po velmi dlouhé době přidávám další díl... asi to není žádný zázrak, ale nakonec to snad bude všechno dávat smysl :-D Doufám, že povídku ještě někdo čte, moc děkuji za vaše votes a omlouvám se za takovou časovou prodlevu... neříkám, že budu přidávat pravidelně, ale pokusím se prostě přidávat další díly :-)

Užijte si čtení, vaše Ridle C

KVĚTEN 1943

Nějak se pořád nemůžu vzpamatovat, že jsem po dlouhé době mluvila opět s Tomem. Popravdě jsem se mu trochu od té události s viteálem trochu vyhýbala, ale i když jsem věděla, že to není napořád, přece jen jsem byla z našeho setkání nesvá.

Ještě stále cítím jeho dotek na má dlani, která mě doslova pálí. Nevím proč na něj pořád tolik tak přemrštěně reaguji... 

Mimo to také stále slyším v hlavě jeho slova o Gellertu Grindelwaldovi...

"Elisabeth, co se stalo?" skočí mi kolem krku Chantal, když vkročím do společenské místnosti v nebelvírské věži.

Zavrtím hlavou. "Nic se nestalo, Chantal," pousměju se. "Rodiče pouze chtěli, ať odjedu domů pryč z Bradavic."

"Nesmysl, co by se ti tady mohlo stát?" zavrtí hlavou Salvatore a usměji se na něj.

"Nebojte, nikam nejedu."

Všichni čtyři, Salvatore, James, Chantal i Chayenne přikývnou a pak je následuji k jednomu ze stolů, ke kterému si sedneme.

"Musím říct, že se mi to moc nelíbí, celá tahle věc s Grindelwaldem... promiň Elisabeth," smutně se na mě pousměje Salvatore. Zavrtím hlavou, že je vše v pořádku. Není jediný, komu se takhle věc nelíbí...

"Nejdivnější mi ale přijde, že zrovna dnes se ti zdálo o Nurmengardu?" pokračuje tiše Salvatore, ale nakonec větu přemění spíše v otázku. Pokrčím rameny, protože stále nevím, o čem mluví. "Nurmengard postavil totiž Grindelwald. Je to jeho vězení, kde drží ty, kteří s ním... nespolupracují," dořekne tiše a zamračí se.

Aha. To není zrovna nejlepší zpráva. Unaveně zavřu oči, když se mi před očima opět objeví ta věž, o které se mi zdálo. I když si to pouze představuji v duchu, působí to na mě tak skutečně, tak reálně... najednou se před věží objeví muž s bílými vlasy, ve větru za ním vlaje tmavý hábit, když se otočí čelem ke mně a v mžiku se přenese přímo přede mě a jeho zvláštní oči se zadívají do těch mých...

Leknutím otevřu oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu.

"Elisabeth, jsi v pořádku?" ptá se mě ustaraně Chayenne a jemně mě pohladí po ruce. "Byla jsi teď úplně mimo."

Zamrkám a rozhlédnu se zmateně kolem sebe. Nakonec nejistě přikývnu. "Asi ano."

Čtyři páry očí se na mě nejistě podívají a Chantal potřese hlavou. "Asi ano? Elisabeth, byla jsi teď dvě minuty mimo, vůbec jsi nereagovala, odpověď 'asi ano' je poněkud nedostačující," řekne starostlivě s náznakem hořkosti v hlase. "Měla by ses konečně přestat vídat s Riddlem," založí si nakonec ruce na prsou a opře se o opěrátko křesla.

Přejedu nechápavě pohledem po ostatních a nechápavě se nakonec zadívám na Chantal. "Co s tím má co dělat Riddle?"

Pro změnu si tentokrát povzdechne Chayenne. "Elisabeth každou noc voláš jeho jméno, křičíš něco o hlasech v hlavě, ať tě nechají, potom v noci spolu utíkáte bůhvíkam... nejenom, že si koleduješ o průšvih a o vyloučení ze školy, navíc jsi prefekta, u Merlinových vousů, ale hlavně...," odmlčí se Chayenne na chvíli a prohrábne si vlasy, "hlavně je nebezpečný a tyhle věci se ti dějí od doby, co se s ním bavíš!"

Kousnu se do rtu, protože vím, že to je pravda, ale nechci to přiznat. Jenže pokud o tom vědí i moji přátelé... i o tom, že v noci utíkáme pryč... je jen otázka času než si toho všimne někdo další, a to ani není to nejhorší.

Frustrovaně vydechnu a zadívám se jim s těžkým pohledem do očí. "Musím vám všem něco říct. Ale ne tady... zítra se sejdeme u Černého jezera."

Stála jsem opět u vězení Nurmengard, nehezky vysokou věží. Bylo to stejné jako minule, vše bylo tak reálné, jako bych tam doopravdy byla, foukal vítr a bylo chladno. Nohy mě studily a cítila jsem ostrý kámen, který mě bodal do chodidla. Lehce přešlápnu a popojdu vpřed po skalnaté cestě, která mě bodá do bosých nohou.

Proč tady jsem? Proč se mi o tomhle místě pořád zdá?

Rozhlédnu se kolem sebe, když se přede mnou objeví znovu muž s bílými vlasy a pohlédne na mě. Natáhne ke mně ruku, ale když se mě chtěl dotknout, jako by jeho ruka narazila do neviditelné zdi. Jeho obličej se zkroutil v nepříjemný úšklebek a poté na mě znovu pohlédl těma zvláštníma očima. 

"Brzy si pro tebe přijdu."

S hlubokým výdechem se posadím do sedu a otřu si zapocené čelo, ze kterého mi stékají kapky potu. Sedím na posteli v nebelvírské věži, kam skrze okno dopadá lehký měsíční svit. Byl úplněk.

"Zase zlý sen?" ozve se ze tmy.

Zamžourám očima do tmy a všimnu si, že na mě upřeně hledí Chantal. Povzdechnu si.

"Zase jsem něco říkala?" zeptám se tiše a Chantal přikývne.

Přejedu si studenou rukou po zmrzlé paži. Brr. Skoro jako bych na té skále doopravdy byla.

"O čem se ti zdálo?" zeptá se tiše má kamarádka.

Pokrčím rameny. "Poslední dva dny to samé... je to tak neuvěřitelně živý sen... jako kdybych tam doopravdy byla," zavrtím hlavou nevěřícně. 

"Říkala si to už Riddleovi?" 

Překvapeně na ni zamrkám. Jak ji tohle napadlo? Jen lehce zavrtím hlavou.

"Možná bys měla, Elisabeth... také ho nemám ráda, nikdo ho nemá rád a stojím si za tím, že by ses s ním neměla vídat, ale... ale přece jen je nadaný na kouzla, je hodně dobrý a všichni víme, že se zajímá i o jinou magii. Jde to z něj cítit," řekne s roztřeseným hlasem Chantal. "Nemám z něj dobrý pocit, ale možná by ti mohl pomoct."