TM Riddle: Dědictví krve

GRINDEWALD MANOR pt.2

Takže na začátek vám chci moc poděkovat, protože jsme překročili hranici 5K reads!! A dnes ráno jsem zjistila, že Dědictví krve je v pořadí #24 ve fantasy?? Musím říct, že jsem tohle rozhodně nečekala a jsem za to moc ráda a ještě jednou vám děkuji za vaše votes a komentáře :))

Dále bych chtěla říct jen tak pro info, že plánuju tak 20 kapitol a pak finito, ale taky mám v plánu i další sérii, která se bude odehrávat po Bradavicích :)

A na závěr si chci udělat ještě malou reklamu :D Začínám psát nový příběh - Oh boy! - který nemá s HP sice nic společného, ale budu ráda, když na to mrknete :)

Přeji příjemné čtení, snad se bude líbit :)) Vaše Ridley C

PROSINEC 1942

Předevčírem jsme s mou rodinou oslavili Štědrý večer a zároveň Tomovy šestnácté narozeniny. Celou dobu, co jsme u nás je Tom nesvůj. Asi mě to ani nepřekvapuje, není zvyklý trávit čas v tak... rodinném prostředí, nedokážu si představit, jaké to asi je žít v sirotčinci a neznat svou vlastní rodinu.

On ale poznal svou rodinu a zabil ji, Elisabeth. Jistě, málem bych zapomněla, povzdechnu si sarkasticky.

Zároveň ale tajně doufám, že pobyt u nás Tomovi prospěje a pak ho třeba přejdou myšlenky na zabíjení a tvoření viteálů.

V rukou držím stříbrný tác a pomalým krokem se blížím do naší knihovny, kde s Tomem trávíme většinu času od chvíle, kdy se o tom má matka zmínila. Otočím se a zatlačím zády do dveří, abych mohla vejít dovnitř, očima přelétnu po veliké místnosti plné knih od podlahy ke stropu.

Naše rodina si potrpí na knihy, ale to asi nikoho nepřekvapuje.

„Tome?" zavolám do prázdna, když ho nemůžu nikde najít. Chvíli se nic neděje, když zpoza rohu na mě vykoukne černovlasý kluk.

Jakmile mě spatří, na tváři se mu objeví úšklebek – co jsme tady, šklebí se a směje se nějak často, takového ho neznám.

„Děje se něco?" zamrká na mě dlouhýma řasama.

S úsměvem na tváři zavrtím hlavou a pokynu k tácu, na kterém jsou dva šálky čaje a několik lékořicových křupek.

„Donesla jsem nám svačinu akorát," informuji ho a položím tác na stůl, který je zarovnaný knihami se zaklínadly. „Našel jsi už něco zajímavého?" zeptám se se zájmem a přelétnu očima místnost.

Skrze velká okna dopadaly do místnosti sluneční paprsky a osvětlovaly celou místnost. Na každé stěně byla veliká knihovna, nacpaná k prasknutí a uprostřed místnosti bylo pár stolů, zavalených knihami a pergameny.

„Ech...," pokrčí rameny, „zatím jsem našel akorát příběhy a bajky o zakládání Bradavic, ale nic přímo o Zmijozelovi."

Pohladím ho konejšivě po rameni. „Však těch knih tu je nespočet, neznám nikoho, kdo by se prohrabal tolika knihami tady, jako ty," zasměju se a našpulím pusu. „Ale na něco jsem si vzpomněla," zadívám se někam za Toma a pak nasměřuji své kroky ke knihovně na severní zdi.

Prsty přejedu po měkkých i tvrdých vazbách knih, některé byly zaprášené. Očima přelétám různé názvy v různých jazycích a netrpělivě hledám knihu, kterou jsem jako malá kdysi četla.

Nespočet knih se povalovalo v naší knihovně, ale já prostě ne a ne najít tu, kterou právě potřebuju. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem pohledem zavadila o středně velkou knihu se zlatým hřbetem.

Sama pro sebe se usměji. „Mám ji," zašeptám a vytáhnu z police onu knihu. Položím ji na stůl za mnou a s nadzvednutým obočím se podívám na Toma.

Ten se na mě zmateně dívá a zavrtí nechápavě hlavou. „Co s tou knihou?" rozhodí nechápavě rukama a já zvednu jeden koutek úst nahoru.

„Pověsti o zakladatelích," pokrčím rameny a přisunu knihu blíž k němu, aby si ji prohlédl.

Tom ji s povzdechnutím otevře a začne přelétat očima po řádcích textu. Sleduji, jak se jeho výraz v obličeji mění v nadšený, když se na mě konečně opět podívá a nečekaně mě obejme.

„Elisabeth! Víš co je tohle za knihu?" šeptá mi do ucha, zatímco mě drtí v objetí. „Píše se tam o tajných komnatách v Bradavicích," vydechne a pak mě pustí. „Ale víš o čem hlavně?" zašklebí se a já se zamračím. „O komnatě, kterou údajně tajně sám vytvořit Salazar Zmijozel."

Zamračím se ještě víc, tohle si nepamatuji, že by v téhle knize bylo.

„Elisabeth, kde se u vás vůbec vzaly takovéhle knihy?" zeptá se mě nadšeně Tom.

Stále trošku v šoku mu odpovím. „Dědí se u nás už po celá staletí, většina z nich prý bývala majetkem samotného Godrica Nebelvíra," skousnu si ret.

„Ale jak to, že jsou v Grindelwald Manor?" nakrčí obočí, ale úsměv mu z tváře nezmizel.

„Veškerý majetek se sem přestěhoval z Gryffindor Manor asi před padesáti lety...Krátce po svatbě mého dědečka a babičky někdo zapálil jejich panství, které bylo nedaleko Prasinek," povzdechnu si při vzpomínce na ten příběh. 

„Musel to udělat někdo velmi mocný, jinak by nebyl schopný obejít všechna ochranná kouzla... dědeček si myslí, že to udělal... však víš kdo," otřesu se při myšlence na Gellerta Grindelwalda.

Tom chápavě přikývne a pak si odkašle.

„Víš, co se tady píše?" zeptá se mě a já zavrtím hlavou. „Salazar Zmijozel prý před odchodem z Bradavic vybudoval takzvanou Tajemnou komnatu, ve které se skrývá stvůra, která čeká, až ji vysvobodí Zmijozelův dědic," v Tomových očích se nebezpečně zajiskří.

„Myslíš, že já jsem Zmijozelův dědic, Elisabeth?" zašeptá Tom a podívá se na mě svýma tmavýma očima.

Na Tomovu otázku nereaguji a sama mu položím svou vlastní otázku. „A proč by se měla v té Tajemné komnatě ukrývat stvůra?" nakrčím čelo.

Tom zalistuje v knize a pak ke mně zvedne pohled s neutrálním výrazem. „Ta stvůra má očistit školu od mudlovských šmejdů," kousne se do rtu a mě polije studený pot.

Co jsem to našla za knihu, u Merlinových vousů?!