TM Riddle: Dědictví krve

NÁVRH

PROSINEC 1941

Otevřela jsem pomalu oči a snažila se rozkoukat po místnosti, ve které jsem očividně byla sama. Aby taky ne, když jsou vánoční prázdniny, všichni až na pár výjimek jsou doma u příbuzných a užívají si s nimi spoustu legrace. Taky to takhle každý rok mám, kromě letošku, protože celá rodina je na půl roku odjetá v Maďarsku u Grindelwaldových. Super.

Vyskočila jsem rychlostí hlemýždě z postele a začala se sebou něco dělat. Dnes jsou přeci Vánoce, tak jsem se rozhodla pro něco svátečního – zelenou sukni po kolena, černou košili s kanýrem a košili jsem ještě přepásala výrazným zeleným páskem. Hupsla jsem do bot a v umývárně si ještě rozčesala své dlouhé rudé vlasy, které mi ve velkých vlnách spadaly až k pasu. Rudé vlasy a zelené oči – přesně tyhle dvě věci jsou typické pro naši rodinu, Nebelvíry.

Ve společenské místnosti jsem došla k velkému vánočnímu stromu a sedla si k němu. „Kéž bych tak teď mohla být se svojí rodinou... Stýská se mi," zašeptala jsem si sama pro sebe a rozhlídla se po místnosti. Utřela jsem si malou slzu a vydala se sama na snídani.

Velká síň  byla tradičně krásně vyzdobená, ze stropu se snášely malé lesknoucí se vločky, které miluju. Ach jo, tohle je moje nejoblíbenější období, protože sledovat ten kouzelný sníh, jak se snáší na zem a pak zmizí... No prostě to miluju.

Celá zasněná jsem si sedla k prázdnému stolu, a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že v celé síni nás je dohromady tak deset. Deset chudáčků, kteří nemohli jet domů na vánoce... Z přemýšlení mě vytrhl něčí hlas. Polekaně jsem sebou trhla a vedle sebe spatřila Riddlea.

„Veselé Vánoce," ušklíbl se a přisedl si ke mně. Nechápavě jsem na něj koukala.

„Ehm... Co tady děláš, tohle je nebelvírskej stůl...," říkám zaskočeně, protože jsem ho tu doopravdy nečekala. Na sobě měl černé kalhoty, tmavě hnědý svetr a šedé sako, na kterém byl vyšitý znak Zmijozelu. Překvapilo mě to, protože téměř nikdy nenosil nic jiného než školní uniformu.

Riddle se natáhl pro toast a začal na něj pečlivě mazat dýňovou paštičku. „Nikdo jiný kromě tebe tady z Nebelvíru není, takže si myslím, že nikomu nevadím," řekl klidně a dál se soustředil na svůj toast.

„Co když vadíš mě, Riddle, to tě nenapadlo?" zeptám se a stále jsem na něj upírala svůj zrak. Zase mě znervózňoval, nejsem kvůli němu ani schopná se dát do jídla. Začíná mě to vytáčet... Co to se mnou je?!

„Jmenuju se Tom," podíval se na mě konečně a zakousl se do toastu. Jeho tmavé oči mě začaly propalovat úplně stejně jako včera večer. Musím říct, že mu to docela slušelo, hlavně ty lehce vlnité havraní vlasy. Ty jsou fakt úžasný. Elisabeth? Nad čím to zase přemýšlíš?!

„Ehm... Já jsem Elisabeth," odpovím nervózně a konečně od něj odtrhnu pohled. Do plechového hrníčku si naleju horký čaj a rychle z něj upiju. „Au!" zanadávám, když se spálím.

„Dávej pozor, je to horký přece!" napomene mě Riddle – totiž Tom. Právě dojídal svůj první toast a zamračeně se na mě díval.

„Co je?" vyštěknu a natáhnu se pro první věc, která mi přijde pod ruku. K mojí smůle to jsou zrovna lékořicové křupky, a když se zadívám na náhodnou volbu ve své ruce, opět tiše zakleju.

„Zajímavý výběr, vážně. Začínám se v tvé společnosti celkem bavit, to se moc často nestává...," zasměje se Tom. Protočím oči a raději nic neříkám. Rozmrzele si hodím do pusy jednu křupku. „Ale doporučil bych ti ta míchaná vajíčka, jsou výborná," zašklebí se na mě a začne si mazat další toast.

S povzdechem si tedy naložím na talířek míchaná vajíčka se slaninou. Musím říct, že nelhal, byly vynikající. Když jsem se pustila konečně do toho pořádného jídla, jenom jsme už mlčky seděli a jedli,  nás vyrušilo soví zakvílení. Z opačného konce síně se k nám ladně přibližovala matčina sněžně bílá sova Heralda a ve spárech držela velký balík, který o několik vteřin později přistál přímo přede mnou. Hned potom se na něj usadila Heralda.

S úsměvem jsem ji pohladila a na nějakou snídani a Riddlea, sedícího vedle mě jsem v tu chvíli úplně zapomněla.

„Heraldo, ty jsi šikovná, takovou dálku jsi sem letěla, hodná holka," usmívám se a nadále ji hladím po hlavě. Lehce do mě drkne a zamává křídly. Vedle mě se opět ozve Riddle.

„Odkud přiletěla?" zeptal se se zájmem a nedůvěřivě si prohlížel Heraldu.

„Z Maďarska, moje rodina tam odjela na půl roku k příbuzným. Proto letos zůstávám tady...," řeknu tiše a pokrčím rameny.

„Aha, no to je celkem dálka," podotkne a dál zírá na sovu. Vím, že se chce zeptat na ty příbuzné, cítila jsem, že se mi opět snaží dostat do hlavy, idiot. Rozhodla jsem se, že mu to řeknu, i když on určitě odpověď dávno věděl.

„Za Grindelwaldovými jeli, ale to ti určitě došlo...," zašeptám a podepřu si hlavu rukama. Tom se na mě natočil.

„Jistě... Nemusela jsi mi to ale říkat," řekl a bedlivě mě sledoval. Pokrčím jen rameny a dívám se dál na Heraldu. „Jaké... Jaké to je mít v rodině černokněžníka? Setkala jsi se s -"

„Ne!" vykřiknu rychle a napřímím se. „On k nám do rodiny nepatří, jediné, co nás spojuje je jméno! Ani dědeček Valentino ho nepovažuje za člena rodiny, neviděl ho několik desetiletí!" říkám chladně. Natočím hlavu na Riddlea a vyhledám jeho černé oči. „Gellert Grindelwald je... My o něm nemluvíme."

Tom mě celou dobu zamyšleně pozoruje. To už mě vážně začíná rozčilovat, jak na mě pořád kouká!

„Na to, kolik ti je mluvíš dost... dospěle."

Jeho poznámka mě překvapí. Nadzvednu obočí. „Myslím, že v tom jsme si podobní."

Rozhodnu se, že dárek rozbalím až v pokoji a rychle se pustím do zbytku vajíček se slaninou. Za celou dobu se Tom ani nepohnul, jen zíral ven z velikého okna. Když jsem se chystala odejít, konečně prolomil to ticho.

„Buďme přátelé, Elisabeth, ty a já," nadechne se zhluboka a vypadá to, že se chystá ještě něco říct, když mě napadne jediné – No jasně, proč ne Tome, budeme si nad šálkem horkého čaje vyměňovat tipy na zaklínadla, svěřovat si tajemství, po čase ze mě vymámíš něco o mém nadání na zneviditelňování, a pak si ještě pokecáme o tom, koho budou tvoji kumpáni příště šikanovat, žádný problém.

Už se nadechuju, že mu řeknu v odpověď jasné NE, když mě předběhne. „A svoje tajemství, jak dokážeš udělat věci neviditelnými, mi nemusíš říkat, dokud sama nebudeš chtít, slibuju. Mimo to, sama jsi řekla, že si jsme v něčem podobní, můžeme se sami od sebe navzájem naučit spoustu věcí a navíc... Někdo tak výjimečný jako ty, z tak výjimečné rodiny, by se neměl schovávat v davu. Pomůžu ti více vyniknout mezi ostatními," dokončí svůj monolog. Ou, tak popravdě, nevyčnívat je to, o co se celé ty čtyři roky snažím.

„Děkuju za nabídku, vážím si toho, ale vyčnívat mezi ostatními... to nebyl nikdy zrovna můj záměr, abych řekla pravdu," odpovím a všimnu si jeho zklamaného a naštvaného výrazu zároveň, když ještě dodám poslední větu, která mi změnila život. V tu chvíli jsem to ale ještě absolutně netušila... „Ale přátelé být můžeme, pokud slíbíš, že ti tví přítelíčkové nebudou už nikdy znovu ostatní šikanovat a ubližovat jim," řeknu rozhodně. Opět překvapuji sama sebe v jednání s Tomem Riddlem, který nahání všem hrůzu, včetně mě. Jen doufám, že mě teď a tady nepřizabije.

Tom chvíli mlčí a je vidět, že usilovně přemýšlí. Rozhodně jsem ho svou podmínkou nijak nepotěšila, to je více než jasné, ale nakonec vstane a zadívá se mi do očí. Jenom mlčí a dívá se na mě. Momentálně se snažím v těch nejčernějších očích najít jakýkoliv náznak toho, jak se cítí, jsem empatička, dokážu přečíst emoce úplně každého... kromě těch jeho.

Po několika minutách ticha konečně promluví. Chladným a tichým hlasem. „Souhlasím."