TM Riddle: Dědictví krve

DENÍK TM RIDDLEA

Ahoj, takže dnešní díl je trochu kratší než ostatní a dokonce je tu i menší skok v čase, ale snad to nevadí :) 

Děkuji za vaše komentáře a votes, jste úžasní! :* A chci vám poděkovat ještě za to, že tento příběh je číslo #22 ve fantasy!

Také připomínám, že můžete mrknout na můj nový příběh Oh boy! a teď už přeji příjemné čtení, snad se bude díl líbit :)) Vaše Ridley C

DUBEN 1943

Od doby, co jsme se s Tomem vrátili do Bradavic, byl až podezřele velký... Klid. Tom ani jednou nezmínil onu Tajemnou komnatu, ani viteály.

Chayenne, Chantal, James a Salvatore se mnou začali trávit mnohem více času než v posledním roce, což mě také překvapilo, ale i tak se neustále vyhýbali Tomově přítomnosti. Klasika.

Uběhl už téměř půlrok, co jsme zpátky a všechno bylo prostě až příliš normální.

Jaro se už dávno přihlásilo o pozornost, ale bohužel spolu s ním i blížící se zkoušky NKÚ. Čím více se blížily, tím méně jsem se s Tomem vídala. Připisovala jsem to tomu, že se pravděpodobně pilně připravuje na zkoušky...

Jenže pravda byla úplně jiná a zjistila jsem v to jeden pozdní dubnový večer...

Tiše jsem kráčela po chodbě, bylo už celkem pozdě večer, ale díky tomu, že jsem prefekt, můžu využívat knihovnu i do pozdních hodin. 

K hrudi si tisknu několik knih se zaklínadly a občas si odhrnu z očí rudé vlasy, které mi neustále vylézají z drdolu. Už bych si s tím fakt měla něco udělat. Celá zamyšlená ale najednou vrážím do Toma, který se přede mnou zničeho nic objevil.

"Tome!" vydechnu s úsměvem a opět si odhrnu z očí vlasy. Zasměje se.

"Měla by sis s nima už něco udělat," zašklebí se. Neříkala jsem to právě?!

Pokrčím rameny a nervózně se usměju. "Tak... jak se teď máš? Dlouho jsme se neviděli," sklopím oči k zemi.

Tom si založí ruce na prsou a nakonec mě chytne za ruku. "Pojď, něco ti ukážu," dořekne a už mě táhne někam pryč. 

Zjišťuji, že mě bere ke zmijozelským kolejím a pak mě dokonce protáhne dovnitř. Projdeme malým tunelem a vylezeme ve zmijozelské společenské místnosti. Není příliš odlišná od té naší, ale místo zlatých a červených barev je vyzdobená stříbrnou a zelenou.

V krbu na opačné straně místnosti je zapálený dohořívající oheň a naproti krbu je malý zelený gauč. Různě po místnosti je rozestavěných několik dalších křesílek, gaučů a stolů, ale my je míjíme a zabočíme po schodech klučičích ložnicí. 

Celkem mě překvapuje, že jsme cestou nikoho nepotkali, ale moc nad tím nepřemýšlím a dál následuji Toma až do nejzadnějšího pokoje, kde je pravděpodobně jeho ložnice.

Projdeme malýma dveřma, vystoupáme tři schody a ocitáme se v malé ložnici s pěti postelemi. Hned první vpravo je perfektně ustlaná a právě tuhle Tom obejde k malému nočnímu stolku, zašeptá tiše zaklínadlo a uslyším drobný lupající zvuk.

Tom chytne za úchytku šuplíku a otevře ho. Chvíli v něm pátrá očima a nakonec vytáhne ven černou knížku a zase šuplík zavře. Postaví se na nohy a přejde ke mně. Zastaví se kousek přede mnou, chvíli váhavě postává na místě a nakonec mi knížku podá.

Se skousnutým rtem si od něj knížku beru a na jeho pobídnutí si ji lépe prohlížím. Otáčím ji různě a prohlížím, zkusím ji i prolistovat, ale knížka je prázdná, dokud si nevšimnu že dole na zadním obalu je stříbrným písmem něco vyrytého. A ne jen tak něco.

Tom Marvolo Riddle.

Překvapeně zamrkám. "To je tvůj... deník? Nebo tak něco?"

Váhavě přikývne a odkašle si. "Ehm... pamatuješ si na ten prsten, který jsem ti... dal?" nadzvedne levé obočí a já jen zamračeně přikývnu.

Jak bych mohla zapomenout!

"A pamatuješ si na diadém Roweny z Havraspáru?" 

Opět přikývnu. Co to s tím má společného? Ach... jistě, Tom chtěl vytvořit z diadému viteál. "Jenže ten diadém jsme nezískali," podotknu tiše a tomu černovlasý chlapec jen zachmuřeně přitaká.

"Proč se mě ptáš na tyhle věci, Tome? A co s tím má společného tvůj prázdný deník?" vyhrknu a na Tomově tváři se objeví malý úšklebek.

"To bude můj další viteál přece," odvětí s takovou nonšalancí, že mě to málem porazí. Prostě to jen tak řekne, jako by to byla naprosto normální věc. Začínám mít pocit, že jsme zpátky tam, kde jsme byli před půl rokem... 

"Hm... aha," vydechnu akorát a nic víc se momentálně nezmůžu.

"A mimochodem... už dlouho prázdný nezůstane, bude v něm uložený kousek mé duše," zašeptá mi do ucha, když se ke mně nakloní a vlepí mi malou pusu na rty.

Tohle jeho chování občas naprosto nechápu. Jednu chvíli je posedlí černou magií a v očích má naprostou prázdnotu a v další chvíli je naprosto... normální a na tváři má ten rošťácký úšklebek. 

"Takže dnes v noci si uděláme výlet do Zapovězeného lesa, co říkáš?" mrkne na mě a pak už mě vystrkuje ven ze zmijozelské koleje s pokyny k dnešní noci a vůbec mi nedá prostor na mé námitky a nesouhlasy.