TM Riddle: Dědictví krve

NOVÁ REALITA

Ahoj, přidávám nový díl, tak snad se bude líbit :-) Jsem moc ráda, že povídku stále čtete a děkuji moc za vaše votes :-) Vaše Ridley C

PS: Plánuji, že bude v povídce delší časový skok, jako že nejspíš přeskočím celý šestý ročník, tak se chci zeptat na váš názor, jestli chcete, abych ho tam přidala a povídku natáhla, nebo vám to nebude vadit? Děkujii  <3

ELISABETH RAVEN GRINDELWALD:

KVĚTEN 1943

Zavrtím se v posteli a převalím se na druhý bok. Do očí mě pálilo prudké slunce, které mě nutilo vstát z postele a dojít zatáhnout těžký červený závěs. Sednu si do sedu, stoupnu si bosými chodidly na studenou zem a pokusím se postavit, ale ve chvíli, kdy se zvednu z postele, jako by mě moje nohy neposlouchaly a nedokázaly mne udržet, podlomí se mi kolena a já padám na zem.

Dopadnu obličejem na tvrdou studenou podlahu. Chvíli nehnutě ležím a ztěžka dýchám, když se mi podaří pod sebe přemístit ruce a nadzvednout se trochu ze země. Vynakládám své veškeré síly na tak jednoduchý pohyb, a při tom se cítím, jako bych právě půl dne tahala cihly do schodů.

"Elisabeth... děje se... ách... něco...?" ozve se rozespale Chayenne a u toho si dlouze zívne. Slyším její šouravé kroky po podlaze, až ji nakonec spatřím, jak stane přede mnou. "U Merlinových vousů, co děláš na zemi?" probere se rázem a pomůže mi vstát na nohy.

Ztěžka si stoupnu na nohy a konečně se na nich jakž takž udržím, ale raději si ihned sednu na postel. Podívám se na zamračenou Chayenne a pokrčím rameny.

"Prostě jsem vstala z postele a nedokázala jsem stát na no- ..au!" vykřiknu najednou a chytnu se za hlavu. Začnu si zběsile mnout spánky, jako by to snad mělo odehnat tu náhlou prudkou bolest, která mi začala vystřelovat do hlavy.

Před očima se mi začaly míhat rozmazané obrazce a v hlavě jsem slyšela dva různé hlasy...

"Elisabeth!" klekne si ke mně vyděšená kamarádka a vykřikne. Svým křikem vzbudí několik dalších dívek, ale já nic z toho pomalu nevnímám, protože jediné co vidím a slyším jsou ... útržky rozhovorů.

"...je to nebezpečné, Tome!"

"Nikdy s tím nepřestanu!"

"...viteál..."

Všechno se dělo tak rychle... myslela jsem, že mi asi praskne hlava. Cítila jsem, jak mi brní celé tělo, začala se mi motat hlava a měla jsem pocit, jako bych se propadala.

Nemám ponětí, jak dlouho to celé trvá, když najednou... to přestane. Rychle zamrkám a poslední co vidím je Riddleův úšklebek a pak omdlím.

"Myslíš, že to způsobil ten lektvar...?" zaslechnu tichý šepot. 

"Madam Ibsenová říkala, že ano, tak snad má pravdu...," uslyším Chantalin hlas tentokrát.

Otevřu pomalu oči a zamrkám. V místnosti bylo příjemné šero, takže jsem si okamžitě zvykla na světlo. Dívala jsem se do bílého stropu, který... rozhodně neodpovídal našim nebelvírským ložnicím. Nakonec stočím pohled směrem, odkud přicházely hlasy.

"No konečně!" spráskne ruce Chayenne. "Už jsem se začínala bát, že se snad nikdy neprobudíš!" usměje se úlevně a sedne si na židli vedle mé postele.

Ležím na školní ošetřovně, po které spěšně běhá madam Ibsenová, která se stará o pacienty.

"Vážně, Liz, nahnala si nám strach," otřese se Chantal. "Byla si mimo hrozně dlouho... i Brumbál tady byl!"

Nakrčím čelo a pokusím se zvednout do sedu, když ke mně najednou přiběhne postarší madam Ibsenová.

"Slečno Grindelwaldová! Ať vás to ani nenapadne dělat samotnou!" vsune mi ruce pod záda a pomůže mi se posadit. "Nechápu, že vám pan profesor Křiklan neřekl, jaké může mít lektvar, který jste použila, účinky po jeho užití! Minimálně dnes se nesmíte namáhat!" zamračí se na mě a dá si ruce v bok. "Donesu vám něco na nabrání sil," řekne a pak odejde někam do skladu.

Podívám se zmateně na holky a pak si všimnu, že se ve dveřích objevili James, Salvatore a Eileen.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptám se holek, když ale zaslechnu svůj skřípavý hlas, skoro se sama zaleknu. "Co se mi to stalo s hlasem?!" zasípám a rychle zamrkám.

Než mi ale holky stačí cokoliv říct, objeví se u nás opět madam Ibsenová, která mi ihned podá sklenici s nějakou tekutinou. "Toto vypijte," usměje se na mě.

"Madam Ibsenová, co to mám s hlasem?" pokusím se mluvit normálně, ale výsledek je naprosto příšerný, že se na mě škaredě podívá i Chantal se Chayenne.

Ošetřovatelka pokrčí rameny. "Do zítra to přejde a teď vypijte ten posilňovák," ukáže na sklenici a dohlédne na mě, abych to celé vypila, potom se odejde starat o další studenty. Konečně se opět tázavě zadívám na své přátele.

"Byla si mimo několik hodin, vůbec jsi na nás nereagovala, měli jsme vážně strach...," kousne se do rtu Chayenne.

"Jak ti vůbec je?" zeptá se mě James a položí mi starostlivě ruku na rameno.

Jak mi vůbec je? Zamyslím se a zavzpomínám, co se stalo ráno. Bolest hlavy úplně zmizela a nohy jsem cítila, jen jsem byla... šíleně vyčerpaná. Pak jsem si ale vzpomněla na včerejší večer, kdy jsem vypila lektvar na... zmírnění účinků kouzla zapomnění.

Málem jsem zapomněla. Doslova. Vztáhnu jednu ruku ke své hlavě a... vynoří se mi okamžitě vzpomínka na Riddlea, jak mi něco říká na astronomické věži. Najednou začaly vzpomínky přibývat a v každé z nich byl právě on. Tom Riddle. Ten, který za tohle všechno mohl. To mohlo znamenat jediné... Lektvar zafungoval.

Ode dne, kdy se mi vrátily vzpomínky na Riddlea a všechny ty věci, co jsme spolu dělali, jak se pokoušel vytvořit viteál, jak byl u nás, jak jsme se seznámili... Od té doby uběhlo několik dní. Riddlea jsem zatím nepotkala. Nevím, jestli to je nebo není dobře, ale rozhodně nemám v plánu ho nijak konfrontovat.

Mám v plánu využít toho, že neví, že jsem si na vše vzpomněla, jen ještě nevím, jak toho využiji.

Byl krásný slunečný květnový den. Všichni studenti byli dobře naladění, dokonce i já. Byla jsem akorát na cestě ven za svými přáteli, když najednou...

Stojím na skále před věží Nurmengard. Fouká opět silný vítr, déšť mi smáčí vlasy. V dálce si všimnu přicházející osoby, ale vedle ní je ještě někdo další...

V první osobě rozpoznám opět Gellerta Grindelwalda, ale nedokážu s přesností určit, kdo je ten druhý... Je to starý muž v černém plášti. Nezdá se, že by zde byl ale dobrovolně, má totiž... ano, má svázané ruce. Čím blíž jsou, tím větší strach mám, v hrudi začnu mít nepříjemný pocit a běhá mi mráz po zádech. 

Ve chvíli, kdy se bouře trochu uklidní a déšť ustane, je Gellert a jeho společník jen několik kroků ode mne a já nyní mohu s jistotou říci, kdo je jeho společník. Valentino Grindelwald, můj dědeček. 

Gellertovi se vytvoří na tváři úšklebek, vytáhne hůlku a namíří ji na mého dědečka, který se se smutným výrazem v obličeji zadívá na mně. "Uteč...," řekne ještě předtím, než se zasažený smrtelnou kletbou, zřítí do rozbouřeného moře. 

"Ne!" vykřiknu a vztáhnu k němu ruku, ale někdo mě přeruší...

"Grindelwaldová!" zatřese se mnou opět někdo a já otevřu oči. Stojím opět na školním nádvoří a vedle mě stojí zamračený Tom Riddle a třese se mnou. "Co se ti stalo?"

Prohrábnu si rukou zmateně vlasy. Cítím, jak mám prsty promrzlé až na kost.

Můj dědeček je mrtvý. 

Podívám se Tomovi do tmavých očí, když cítím, jak mi z těch mých začaly téct slzy. "Potřebuji tvoji pomoc."