TM Riddle: Dědictví krve

SMRTIJEDI

Na začátku se chci omluvit, že mi trvalo tak dlouho, než jsem přidala další díl, který je tedy zrovna kratší než ty předešlé a je asi i trošku nudný, ale slibuju, že vám to příště vynahradím! Užijte si čtení :-)

DUBEN 1942

Zasněně jsem seděla v lavici na hodině přeměňování. Hlavu jsem měla podepřenou rukou a hleděla někam do stropu, když mě někdo vyrušil...

„Slečno Grindelwaldová, neruším vás náhodou?" ozve se. Před mojí lavicí stojí profesor Brumbál a zkoumavě na mě hledí skrze půlměsícové brýle. Hleděl na mě takovým tím pohledem, kdy máte pocit, že vám vidí až do žaludku. Děsný.

„Ehm...," odkašlu si nervózně. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, ne na přeměňování. „Ne, pane profesore, omlouvám se," sklopím pohled a otevřu učebnici. Brumbál ještě chvíli stojí u mě a nic neříká, nakonec se otočí a dojde ke katedře pokračovat ve výkladu.

Nenápadně pootočím hlavu a nasměruji svůj pohled k zadní lavici, kde sedí Tom. Všimnu si, že také dívá mým směrem a na rtech mu pohrává malý úsměv. Pousměju se a pak se už otočím na Brumbála a začnu konečně dávat trochu pozor.

Ta včerejší noc na astronomické věži... když jsem se ráno probudila, nejdříve jsem nevěděla, jestli se mi to jenom nezdálo, ale ne. Byla to skutečnost, vážně jsme se políbili. Nevěděla jsem, jak tohle ovlivní náš vztah, nevěděla jsem, jestli nad tím chci přemýšlet, co kdybych se náhodou dostala k tomu, že to udělal jen tak a to nechci...

Vzpomněla jsem si na náš včerejší rozhovor. Tom ke mně byl až nezvykle upřímný, pomalu jsem nevěřila, že mi řekl všechny ty věci, které mi řekl. Nejvíc mi ale pořád stejně vrtala hlavou ta jeho... sekta.

„Tome? Můžu se tě na něco zeptat?" začala jsem opatrně. Stále jsme stáli na astronomické věži a kochali se výhledem na noční krajinu a Černé jezero.

Stočil svůj pohled ke mně a zkoumavě si prohlédl můj obličej. „Můžeš se zeptat, na co jen budeš chtít," řekl po chvíli ticha. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nebyla jsem si jistá, jestli se pak třeba nenaštve, že se ho ptám zrovna na tohle, ale chtěla jsem znát odpověď.

„Víš, pořád tak nějak nechápu ty tvé... ehm... přátele," vyhrknu. Nevěděla jsem, nebyla jsem si jistá, jak je nazvat. „Proč ubližovali ostatním? Kvůli tobě? A jsou to vůbec tvoji přátelé... totiž, víš, nikdy jsem je s tebou neviděla doopravdy mluvit nebo tak... víš, jak to myslím...," začnu ze sebe překotně chrlit, když mě zastaví Tomův překvapený výraz a jeho ukazováček přiložený na mé rty.

„Ššš...," udělá na mě. „Tiše."

Zmateně se mu podívám do očí, jestli to myslí tak, že sem někdo jde, ale podle všeho mě chtěl jenom utišit.

„Elisabeth, nemáš možná pocit, že se zajímáš až moc?" řekne pobaveně, což mě hodně zaskočí. Čekala jsem, že se naštve, urazí, COKOLIV, ale tohle asi ne. „Moji přátelé... ano, nedívej se tak nedůvěřivě, jsou to mí přátelé... v jistém slova smyslu."

Tak v jistém slova smyslu, no to se podívejme...

„Nejsou žádná má sekta ani nic jiného, co se o nich říká a ano, řekla jsi správně, že ubližovali ostatním, ale ne, protože bych jim to nařídil, ale protože jsem jim to dovolil, protože mohli," ušklíbne se a pak zvážní. „Mají ovšem jméno... říkám jim... Smrtijedi," zašeptá téměř neslyšně.

Smrtijedi... To jméno nebo pojmenování, ať už to bylo cokoliv, mě děsilo. Nestačila jsem se už zeptat, proč zrovna tohle pojmenování, protože se Tom rozhodl, že už je moc pozdě a vrátíme se na koleje, ale kdykoliv si na to slovo vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Mám z nich špatný pocit.

Po hodině přeměňování jsme měli lektvary, zrovna jsem vycházela se Chantal a Chayenne ze třídy, když mě někdo chytil za ruku a zatáhl za roh. Byl to Riddle.

Počkali jsme, než většina třídy odešla, a když už jsme byli téměř sami, Tom se na mě konečně podíval a pousmál se. „Elisabeth, Elisabeth... ty to teda vedeš," zašeptá s úšklebkem. Bylo mi jasné, že naráží na to, jak mě při hodině Brumbál načapal, že nedávám pozor. Pokrčím rameny a také se usměju.

„Za to můžeš ty, Tome, kazíš mě," vypláznu na něj jazyk. Nevím, co to do mě vjelo, ale zdálo se, že má Tom dobrou náladu, kterou okamžitě přenesl na mě, tak jsem toho chtěla využít. Zasmál se a zakroutil hlavou.

„Za to ty máš zřejmě dobrý vliv na mě," ušklíbne se a skloní se blíž ke mně. „Dnes o půlnoci, buď připravená," zašeptá téměř neslyšně.

Chvíli přemýšlím nad tou informací, když mi konečně dojde, že chce zřejmě jít do knihovny... Samozřejmě do oddělení s omezeným přístupem. Tom se už chystal odejít, když jsem ho rychle zarazila a chytla ho za ruku. „Tome! Počkej, nemůžeme... nemusíme jít přece dnes do... do oddělení s omezeným přístupem," říkám mu s úsměvem, zatímco ten jeho úsměv z tváře pomalu mizel a vystřídal ho chladný pohled. „Rodokmeny jsou v normální knihovně," dořeknu už téměř neslyšně. Ta náhlá změna mě vykolejila a vyděsila, ani nevím proč.

Cítila jsem jeho mentolový dech na své tváři, jeho oči mě provrtávaly, ústa měl semknuté do tenké linky. Nevypadal naštvaně, to ani ne, ale ten jeho pohled mě prostě děsil. O několik okamžiků déle ho ovšem vystřídal jiný pohled, jemnější a možná dokonce omluvný.

Ani jsem si neuvědomila, že celou dobu svírám v dlani Tomovu ruku, dokud mě na to neupozornil. „Liso... můžeš mě už prosím pustit, začíná to bolet," řekne nakonec po dlouhé odmlce a připojí malý úsměv. Ach, řekl mi Liso... Povzdechne si. „Tak se uvidíme zítra odpoledne v knihovně, budu na tebe čekat," odvětí prostě a pak se otočí na podpatku a odejde. Ještě si všimnu, že se najednou odněkud vynořili Dolohov a Malfoy, vůbec jsem nevěděla, že tu někde jsou! Vážně mi nahánějí hrůzu...