TM Riddle: Dědictví krve

ÚTĚK DO MAĎARSKA

ČERVEN 1943

Zpráva o dědečkově smrti se šířila rychle, samozřejmě všichni věděli, kdo za jeho smrtí stál. Pohřeb byl několik dní po té tragédii, byl to snad jeden z nejhorších dní v mém životě. Nic tak smutného jsem ještě nikdy nezažila.

Babička celý pohřeb probrečela, já jsem se na to nedokázala dívat, proto jsem byla ráda, když jsem ještě ten večer mohla odjet zpět do Bradavic. Nedokážu si představit, jaké to musí být pro mého otce. Téměř za celou dobu, co trval pohřeb, neřekl ani jediné slovo.

Co ovšem nejvíce trápilo mne byly vize, ve kterých se vždy objevoval Gellert Grindelwald. Byly to vůbec vize? Bylo to, jako bych tam vždy doopravdy byla a zároveň byla stále v přítomnosti... ale nelze být přece na dvou místech zároveň.

Myslela jsem si, ani nevím proč, že po dědečkově smrti ty vize přestanou... že jediný důvod, proč jsem je měla byla právě tato událost, která mě na to měla připravit, nevím, prostě... 

Už mě napadla i varianta, že mi je nějakým způsobem sesílá Gellert Grindelwald, ale ani to mi nepřijde jako to správné vysvětlení. 

Od mého posledního setkání s Riddlem se v našem vztahu nezměnilo absolutně nic. Nejen, že jsem se od něj nedočkala pomoci, protože záhadně zmizel a ve škole jsem ho nikde nepotkala, ale ani nikdo ze školy mi nebyl schopný říct, co se s ním stalo. Takže jsme vlastně ani neměli šanci spolu mluvit... možná je to tak lepší.

Když jsem se vracela po pohřbu do Bradavic, tak nějak jsem doufala, že budou věci částečně alespoň takové, jaké byly předtím, ale... nebyly. Vůbec. Uzavřela jsem se do sebe, svých přátel jsem si přestala všímat a místo toho, abych se pořádně věnovala studiu jsem většinu času trávila sama v oddělení s omezeným přístupem a pročítala si svazky a knihy o černé magii. 

Já vím... zní to šíleně, vzhledem k tomu, že já sama jsem se snažila Riddlea od toho odradit a nakonec u toho skončím sama, jen... ty vize. Nevěděla jsem, kde jinde hledat odpovědi. Samozřejmě jsem sama na nic nepřišla, ale to už je vedlejší...

Konec školy tady byl dříve než jsem se nadála. Riddle se stále neobjevil, nebylo po něm ani stopy. Snažila jsem se mu poslat sovu do sirotčince, kde přebýval normálně během léta, jak mi řekl, ale marně. Heralda se vždy vrátila zpět i s mým dopisem.

Postupně, čím více času jsem trávila sama, jsem začínala mít pocit, že se z Bradavic, z celého toho místa zblázním. No... zřejmě jsem nad něčím takovým raději ani neměla přemýšlet, protože hned po příjezdu domů mě čekalo nemilé překvapení. Moje rodina se rozhodla na rok odjet ke Grindelwaldovým do Maďarska s tím, že tam budu mezitím chodit do školy v Kruvalu, abych se po návratu do Anglie mohla vrátit do Bradavic a pokračovat dále ve studiu.

Zhluboka se nadechnu čerstvého venkovského vzduchu. Miluju Maďarsko. Už od mala sem moc ráda jezdím. Nejenom kvůli našim příbuzným, ale kvůli celkově jiné a zároveň tak podobné kultuře, a také kvůli krásným a rozlehlým krajinám. A taky tu není takové chladno jako v Anglii.

"Elisabeth!" uslyším za sebou známý hlas. 

Otočím se a přede mnou se objeví má prateta Iman Bagshotová v doprovodu pratety Ruthie Grindelwaldové a prababičky Charmain Grindelwaldové. Všechny tři se na mě přívětivě usmějí a přivítají mne.

Zbytek mojí rodiny už zřejmě dávno odešel dovnitř do rozlehlého panství, které již po několik generací patří rodině Grindelwaldů. 

"Proč nejdeš také dovnitř?" pohladí mne po zádech prababi Charmain.

Pokrčím líně rameny a zadívám se na hustý smrkový les v dáli. "Chci si to tady užít než budu muset odjet do Kruvalu, babi."

Prababička se pousměje a také se zadívá na les. "Elisabeth, já vím, jak je to pro tebe těžké... pro nás všechny je smrt Valentina těžká," povzdechne si a zastrčí si za ucho dlouhý vlnitý stříbrný vlas. "Hlavně v případě, jako je tento... že ho zabil jeho vlastní bratr...," zlomí se jí hlas a opět si povzdechne. "Neustále přemýšlím nad tím, kde jsme udělali chybu ve výchově," zavře na chvíli oči, když jí ukápne nenápadná slza. Nakonec se otočí a odejde za ostatními do velikého domu.

Za dva měsíce musím nastoupit do Kruvalu, kam chodil nejen můj dědeček, ale také i jeho bratr. Kruval je známý svou tolerancí pro černou magii... tady by se Tomovi zaručeně líbilo, ušklíbnu se při pomyšlení na něj. 

Ach ano, Tom Riddle. Stále ho nemohu dostat z hlavy. Co se s ním stalo? Kam zmizel? A proč zmizel zrovna v době, kdy ho potřebuju? Byla jsem ochotná mu všechno odpustit, úplně všechno a rozhodnutá, že nikomu nic neprozradím. Moc dobře to věděl. Tak proč?

Na odpověď si budu zřejmě muset rok počkat. A něco mi říká, že tenhle rok bude hodně dlouhý a rozhodně ne jednoduchý.

Ještě jednou pohlédnu na smrkový les a pak se rozejdu po dlážděné cestě skrze rozlehlou zahradu do domu. Když kráčím po cestě, každá myšlenka mi padne na Gellerta Grindelwalda. On také kráčel po tomto chodníku, trávil čas ve stejném domě a studoval na stejné škole. Tak mě tak napadá... zanechal něco po sobě v Kruvalu, co by mi mohlo pomoci se zbavit těch vizí nebo rozluštit, co jsou zač?

Ahoj po velmi dlouhé době! Moc vám všem děkuji za vaše votes, jsem ráda, že povídku stále čtete. Tahle kapitola byla nejspíš trochu o ničem, potřebovala jsem jednu takovou kapitolu, která bude jakýmsi přechodem mezi událostmi, které se děly, a které se teď budou dít. 

Doufám, že jste si čtení i tak užili, omlouvám se za delší pauzu, která se snad nebude opakovat, ale neříkám, že budu vydávat nějak pravidelně, i když se o to budu snažit. Další díly budou z pohledu Toma, tak snad se na ně budete těšit a i nadále se mnou vydržíte :-)

Vaše Ridley C <3