TM Riddle: Dědictví krve

ZAPOVĚZENÝ LES: PART 1/2

Takže na začátek se chci moc omluvit za dlouhou pauzu, ale nebyla jsem doma a tenhle díl je bohužel kratší než předešlé... ale je to zatím jen první půlka :) 

Dále vám chci poděkovat za všechny vaše reads a votes, jste nejlepší a já si moc vážím, že tenhle příběh stále čtete! <3 Už asi nebudu zdržovat a přeji příjemní čtení, snad se bude líbit :) Vaše Ridley C

DUBEN 1943

Ucítím šílenou bolest ve spáncích. Pomalu otevřu oči a zamrkám, abych zaostřila na cokoliv kolem mě, co by mi napovědělo, kde jsem. Jenže... kolem mě nic nebylo. Jen tma a chlad. Ovíval mě chladný vítr a na kůži jsem ucítila ledový dotek...

"Probuď se, prosím!"

Prudce se nadechnu a vyletím do sedu. Rozhlédnu se kolem sebe a všimnu si Toma, klečícího vedle mě v trávě, jak si mne čelo. O vteřinu později si ho také promnu, protože ucítím nepříjemnou bolest... pravděpodobně od toho, jak jsem sejmula Toma hlavou, když jsem se vymrštila do sedu.

Sedíme... ležíme... s Tomem na paloučku v Zapovězeném lese. Jak jsem se sem...? A co se stalo...?

"Tome? Co se stalo?" zašeptám a pohlédnu do jeho tmavých očí.

Obočí mu vystřelí kamsi nahoru a udiveně si skousne ret.

"Omdlela jsi když... no... copak si to nepamatuješ?" pohladí mě ledovou rukou po paži, když se snažím zalovit v paměti...

Nechápu, že jsem s tím souhlasila. Proč se zase nechávám zatáhnout do těch jeho nočních výletů?! Opravdu se divím, že nás nikdy nikdo nechytil, nejsem si jistá, jak by ředitel Dippet reagoval na to, až by mu do kanceláře přivedli dva prefekty, kteří se potulují v noci po pozemcích školy.

Frustrovaně si povzdechnu a snažím se plně soustředit, aby nic nenarušilo mé soustředění a my oba zůstali nadále neviditelní. Co nejtišeji kráčíme po blátivé stezce směrem k Zapovězenému lesu. 

Venku je nepříjemné chladno a fouká vítr, ve vzduchu je cítit voda, takže co nevidět začne znovu pršet. Nesnáším déšť.

Po několika dalších tichých minutách dorážíme s Tomem do Zapovězeného lesa a jakmile jsme z dohledu, vyčerpaně vypustím dech z plic a znovu před sebou spatřím vysokého tmavovlasého chlapce s úšklebkem na tváři.

"Jsi skvělá," políbí mne na tvář a pak se jeho úsměv ještě rozšíří. "Pojď, něco ti ukážu," chytne mě za ruku a táhne mě dál do lesa.

Prodíráme se nějakým houštím a po chvíli dojdeme i na malou stezku, která zřejmě vede k místu, které mi chce Tom ukázat. Ne, že bych nechtěla vidět, co mi chce ukázat, ale nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Popravdě už od chvíle, co jsme vstoupili do Zapovězeného lesa mi v hlavě hlasy našeptávají, ať odsud okamžitě vypadnu. Zní to bláznivě, slyšet hlasy v hlavě?

Soupeřím sama se sebou a s nutkáním celou tuhle "akci" zabalit, říct Tomovi, že žádný viteál spolu... nebo vlastně už nikdy znovu nikdo... prostě žádné viteály. Jenže řekněte puse ať spolupracuje s mozkem...

Než se stačím rozhoupat a cokoliv říct, ocitáme se na roztomilém paloučku, kam dopadá měsíční světlo a osvětluje Tomovu bledou tvář. Vypadá tak... krásně. Jako anděl. Jenže to on rozhodně není.

"Líbí?" zazubí se na mě a na chvíli zapomenu na své pochybnosti, na důvod, proč tu jsme, co všechno za zlé věci udělal... Na chvíli mám pocit, že je jen obyčejný šestnáctiletý chlapec z neobyčejné rodiny.

Naneštěstí realita je úplně jiná.

S malým úsměvem na tváři přikývnu. "Je to tu nádherné... člověk by ani neřekl, že je v Zapovězeném lese, který vypadá tak...," pokrčím rameny a otřesu se, "... tak děsivě."

Tom mě chytne za ruku a lehce se pousměje, ale v jeho očích vidím opět jen chlad a prázdno. Žádné emoce. "Někdy špatné věci nejsou tak... špatné," pokrčí rameny a mně je hned úplně jasné o čem mluví. O černé magii.

"No... podle mě se zrovna k tomuhle toto přirovnání nehodí, Tome," odpovím tiše, ale začínám mít pocit, že je v tom až příliš po uši, až příliš hluboce propadl kouzlu černé magie. 

Ale kdy se to vůbec stalo? Mám pocit, jako by mi něco uniklo.

Tom se znovu usměje a zatřese hlavou. "Tak... co kdybychom se dali do práce?" nadzvedne jedno obočí a zadívá se na mě.

Ztěžka přikývnu, stále myšlenkama u Toma a černé magie, že jsem skoro nevnímala, co Tom dělá. Nemůžu přece dopustit, aby se z něj stal špatný člověk... špatný čaroděj.

"Elisabeth, posloucháš mě?" vytrhne mě z myšlenek netrpělivý hlas mého přítele. 

Podívám se na něj a zašátrám v kapsách. "Jistě, chceš podat tu stránku s kouzlem, kterou sis ke mně schoval?" vytáhnu nakonec z kapsy přeloženou, zažloutlou stránku, přeloženou napůl. Musí být vytržená z nějaké mocné knihy, protože i jenom z pouhé stránky je cítit magie.

Tom ke mně natáhne ruku a vezme si stránku ode mě, kterou následně rozloží a s ďábelským úsměvem na mě mrkne. Následně namíří svou hůlku na deník položený na malém pařezu a soustředěně začne odříkávat složitou formuli, když ze špičky hůlky vyšlehne červený záblesk a já opět zaslechnu v hlavě ty hlasy... 

A pak už si jen pamatuji Tomův výkřik.

Prohrábnu si vlasy a snažím si v hlavě urovnat myšlenky. Takže jsem omdlela poté, co se pokusil vytvořit viteál? Vytvořil ho nakonec nebo ne? A proč jsem omdlela? 

Zamračím se na Toma, který mě mlčky pozoroval. "Tak co? Pamatuješ si něco?" zeptá se mě znovu opatrně.

Přikývnu v souhlas, ale pamatuju si všechno?

Jenom malý update: 

Odjíždím na týden pryč a nebudu u sebe mít počítač, takže další díl vyjde nejdříve příští sobotu (17.9.)... Ne, že bych vydávala nové díly jinak nějak brzy že :-D

Posílám pusu, vaše Ridley C