TM Riddle: Dědictví krve

PŘIZNÁNÍ

Ahoj, přidávám nový díl, tak doufám, že se vám bude líbit. Co myslíte, jak to bude pokračovat dál mezi Tomem a Elisabeth, co se bude dít dál?

ŘÍJEN 1942

„Řeknu ti všechno, Elisabeth, ale chci tě poprosit... ne, říkám ti, že to nesmíš nikomu za žádnou cenu říct, rozumíš?!" řekne tichým a studeným hlasem bez emocí. Z toho tónu jeho hlasu mě až zamrazilo. „Chci tě ale o něco poprosit," řekne už normálně a v jeho tváři se objeví téměř zoufalý pohled. „Nesuď mě prosím za to, co se ti chystám říct, protože sám tomu nerozumím a nevím, co se děje."

Sedíme venku na lavičce a tiše hledíme na Černé jezero. Studený vítr mi čechrá dlouhé vlasy, a když se podívám na Toma, spatřím, jak mu vítr také čechrá jeho uhlově černé vlasy, které mu nyní spadají lehce do obličeje. Pohled má upřený do dáli, čelist má zaťatou, celkově má takový napjatý výraz.

Po několika tichých minutách Tom hlasitě vydechne a trochu se uvolní. Svěsí ramena a hlavu sklopí dolů, což zapříčiní, že se mu do obličeje nahrnou další vlasy. Ruce má zaťaté v pěst, položené na kolenou, kdyby na sobě neměl dlouhý černý hábit, bylo by vidět, jak se mu při každém pohybu napínají svaly.

Zkoumala jsem ho dál svýma očima, když se na mě konečně podíval. V jeho očích jsem viděla lehké podráždění, ale nejenom to. Viděla jsem v nich i pobavení. „Musíš na mě pořád tak zírat?" pronese s úšklebkem a zase se o něco víc uvolní.

Sedíme tady už docela dlouho a z Toma ještě nevypadlo za tu dobu kloudné slovo. Je na něm opravdu vidět, že se mu o tom nechce mluvit, ale... čím déle tu sedíme, tím je uvolněnější a věřím, že až si o tom všem promluvíme, tak se mu uleví. Nemůže to v sobě dusit věčně.

„Promiň, když té tvé kráse se nedá neodolat," zašklebím se a Tom protočí oči.

„Snažím se tu vymyslet, jak nejlépe začít o všem... mluvit... a ty si ze mě začneš kvůli tomu dělat legraci, Elisabeth, vážně? Opravdu?" zasměje se a ukáže rovné bílé zuby. Usměji se na něj zpátky, protože mě to příjemně zahřálo u srdce. Chyběl mi tenhle jeho úsměv. Bezstarostný, opravdový úsměv.

Nevím proč, ale donutilo mě to ho vzít za ruku a proplést si s ním prsty. Měla jsem najednou takovou potřebu. Potřebu cítit jeho dotek a potřebu mu nějak naznačit, že tu jsem pro něj. I když mi to občas přijde ještě trochu zvláštní, přece jenom je to Tom Riddle, ten, kterého se všichni ve škole bojí. Jenom já ale vím, že takový doopravdy pořád není.

Podíval se mi do očí a stiskl moji dlaň. „Když jsem byl v Malém Visánku, skutečně jsem našel své příbuzné...," začne pomalu vyprávět. „Bydlí v takové rozpadlé chatrči, člověka by ani nenapadlo, že tam někdo může bydlet," odfrkne si posměšně. „Bylo to tam celé divné, na dveřích byl přibitý had, to určitě udělal ten šílenec Morfin," zamrmlá a pokračuje dál, „dozvěděl jsem se od něj, že má matka je doopravdy mrtvá, Marvolo, můj děda, je v Azkabanu a v té chatrči žije jen Morfin, můj strýc. Ovšem dlouho tam určitě nezůstal..."

„Cože? Jak to myslíš, Tome?" vyhrknu zmateně, ale umlčí mě jeho pohled, který jasně říkal, ať mu neskáču do řeči.

„Víš... všechno, co se tam stalo... sám tomu nerozumím, ani nevím, proč jsem se tak choval, ale... stalo se to. Jako bych to snad ani nebyl já, když jsem dělal všechny ty věci... omráčil jsem Morfina a pak jsem se vydal k domu Riddleových," říkal tiše, pohled měl opět stočený na Černé jezero a v jeho obličeji byl ustaraný zamračený výraz. Mezi obočím se mu udělala malá vráska, druhou rukou si odhrnul z čela vlasy.

„Když jsem došel k jejich domu, tak... vlastně už od chvíle, kdy jsem vykročil z chatrče Gauntových jsem cítil tu sílu, tu moc... to odhodlání. Nic podobného jsem v životě předtím necítil. Vešel jsem dovnitř do domu a...," hlas se mu zadrhl a z jeho výrazu se vytratil veškerý cit. „Ta síla, ta moc... nechal jsem tím ovládnout a... zabil jsem je. Všechny tři," poslední slova pronesl téměř neslyšně, že jsem je málem přeslechla. V tu chvíli bych ale možná byla i raději, kdybych je přeslechla.

Ztuhla mi krev v žilách a po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si uvědomila, co mi Tom právě řekl. Až po několika sekundách mi došel plný význam jeho slov. „Zabil jsem je. Všechny tři."

Držím za ruku vraha. Sedím na lavičce s vrahem. Přátelím se s vrahem. Líbala jsem se s vrahem. A... možná... jsem i zamilovaná do vraha.

Všechno je najednou špatně.

Neměla jsem tušení, co na jeho slova říct. I Tom na dlouhou dobu utichl a nic neříkal, když se konečně opět nadechl a pokračoval. Avšak všechna jeho další slova jsem vnímala jen napůl, pořád mi v hlavě zněla jeho předešlá slova. Nemohla jsem je dostat z hlavy a soustředit se na něco jiného.

„Vrátil jsem se pak zpátky, upravil jsem paměť Morfinovi, takže si myslí, že ty mudly zabil on. Navíc... měl jsem jeho hůlku," dodal nakonec a konečně se na mě podíval. „Elisabeth...," zašeptal a prstem se lehce dotkl mé tváře.

Asi to byl reflex nebo nevím, ale uhnula jsem se, když se mě dotkl. Trhla jsem hlavou a vyskočila na nohy, poodstoupila jsem od něj několik kroků a vyděšeně na něj zírala.

„Elisabeth, prosím...," řekl znovu prosebně a udělal krok ke mně.

Co mám dělat?

„Pochop to, prosím, má matka kvůli nim zemřela a...," prosebný pohled vystřídal opět ten jeho neutrální výraz, „... vlastně proč bych se ti to měl vůbec snažit vysvětlit? Byli to mudlové, proč by nám na nich mělo záležet?" řekl s ledovým klidem. Zase ta náhlá změna.

Konečně jsem se odhodlala také něco říct. Nevím, jak mě to napadlo, ale měla jsem pocit, že to musí nějak souviset s Tomovýma náhlýma změnama v chování. „Jak jsi mluvil o té síle a moci... jak si to myslel?"

Zkoumavě se na mě zadíval. „Nevím, jako by mě najednou pohltila temnota... nic jsem necítil, neměl jsem žádné výčitky ani pochyby, když jsem je zabíjel... ale ta síla... ta moc... bylo to téměř neskutečné, když jsem ji cítil, měl jsem ze zabíjení téměř potěšení. Dělá to ze mě špatného člověka, když se poddám té temnotě? Když vím, že to nemá cenu proti ní bojovat?"

Dívala jsem se na něj očima plnýma slz. Nedokázala jsem ho za to nenávidět, nechápala jsem, co se to s ním děje. Nechápala jsem vůbec nic. V hlavě jsem měla myšlenku, se kterou jsem si pohrávala už dlouho, ale nebyla jsem si s ní úplně jistá. Může za jeho chování to, že je z pokrevní linie Salazara Zmijozela? Je to vůbec možné?

„Co bych měla podle tebe dělat, Tome? Jak sis myslel, že budu na tohle všechno reagovat, když mi to povíš?" řeknu tiše. Pokrčí rameny a nic neříká. Jeho zamračený výraz říká, že usilovně přemýšlí, ale jak odpovědět na takovouto otázku?

„Na tom, co se stalo mě děsila jenom jedna jediná věc...," zadíval se mi do očí, když opět promluvil. Udělal několik dalších kroků blíž ke mně. „Bál jsem se toho, co si o mně budeš myslet a tvé reakce."