TM Riddle: Dědictví krve

NÁVRAT DO BRADAVIC

ELISABETH RAVEN GRINDELWALD

ZÁŘÍ 1944

Nemůžu uvěřit, že jsem zpět a v posledním ročníku. Když se ohlédnu zpátky, vlastně mi to ani nepřijde, že od mého prvního dne v Bradavicích uběhlo už šest let. Je to neuvěřitelné.

V hlavě se mi objeví spoustu vzpomínek, jak jsem se poprvé setkala s Jamesem, s Eileen, Chayenne a Chantal a... Tomem. Pamatuji si to živě, jako by to bylo teprve včera. Myslím, že už nikdy se nezbavím toho pocitu, jaký mám, kdykoliv si na něj vzpomenu. Jenom nedokážu určit, jestli je to dobrý nebo špatný pocit.

Uběhl více jak rok od smrti mého dědečka. Za tu dobu, co jsem byla u příbuzných v Maďarsku, se toho hodně změnilo. Já jsem se změnila... jen nevím, jestli k lepšímu nebo k horšímu. 

Před rokem touhle dobou jsem kráčela chodbami Kruvalu, školy čar a kouzel v Bulharsku. Školy, kam chodil nejen můj zesnulý dědeček Valentino, ale také jeho starší bratr. Gellert Grindelwald. 

Poleje mne studený pot, jakmile si na něj vzpomenu. 

"Elisabeth!" vytrhne mne z myšlenek známý hlas. Otočím se za hlasem a spatřím Chayenne a Chantal, jako vždy spolu a nerozlučné.

Nadšeně jim zamávám a pokusím se zahnat nepěkné vzpomínky a myšlenky na uplynulý rok. 

"Ahoj, tolik jste mi chyběly!" vyhrknu, jakmile jsou u mne a obě dvě je naráz obejmu. "Jak jste se měly celý rok? A co prázdniny?" začnu okamžitě chrlit otázky, ale po chvíli se zahanbeně zadívám do země. "Vím, že jsme si moc nepsaly, hrozně mě to mrzí, ale...," nestačím doříct, když mě Chayenne zarazí.

"Liz, nemusíš se omlouvat, my naprosto chápeme, že jsi neměla chuť si s někým psát, po tom všem, co se stalo...," pousměje se Chayenne a lehce si povzdechne. "Kdyby jsi tak věděla, co se v posledních měsících dělo v Bradavicích...," řekne smutně. 

Zamračím se. "O čem to mluvíš, nikdo z vás se o ničem v žádném z dopisů nezmínil."

Chantal zavrtí hlavou, vezme mne za ruku a pomalu se vydáme k bradavickému expresu, který měl každou chvíli vyrazit na cestu. "Myslím, že nikdo nebyl připravený ani schopný popsat to, co se stalo."

Nastoupíme do vlaku a přisedneme si do kupé k Salvatoremu, Jamesovi a Lucretii. 

"Tak co se tedy stalo?" zeptám se krátce poté, co se se všemi přivítám a povyprávíme si o našich prázdninách. Salvatore si povzdychne.

"Někdy okolo dubna se začaly dít divné věci. Na chodbách školy byli nalézáni studenti, proměnění v kámen. To není nic, co by se nedalo zvrátit lektvarem z mandragory, ale i tak... Začaly se šířit drby o tom, že se Bradavice zavřou!" zavrtí hlavou a prohrábne si husté vlasy.

"Nikdo nevěděl, co se děje, nikdo nevěděl, co to znamená... samozřejmě kromě několika domněnek, o kterých se ale většina lidí bála mluvit," zavrčí James a vrhne zamračený pohled na Chantal, která se nesměle přikrčí.

"Nedívej se tak na mě, Jamesi!" zvedne Chantal ruce v obraně, "byla to jen hloupá myšlenka, nějaká vymyšlená historka nejspíš." James zavrtí hlavou a zadívá se ven z okna na krajinu.

"O čem to mluvíš, Chantal?" zeptám se zmateně.

"Kdysi jsem četla knížku, nějaké staré pověsti o Bradavicích a něco podobného... víš, slyšela jsem se o tom bavit i dospělé, ale nemyslím si, že by to bylo reálné-"

"Chantal, opravdu, nedokážeš se konečně vymáčknout?" protočí očima Salvatore. Lucretia a Chayenne jen mlčky přihlíží celé konverzaci. "Myslí si, že v Bradavicích je jakýsi "Zmijozelův dědic", který měl údajně otevřít nějakou zatracenou Tajemnou komnatu, v které se skrývá netvor, co očistí školu od studentů, kteří nemají podle Zmijozela nárok studovat čáry a kouzla," řekne Salvatore jedním dechem.