TM Riddle: Dědictví krve

MLHAVÁ OPONA

ZÁŘÍ 1944

"Co se psalo v Denním Věštci, Jamesi?" zeptám se, když dorazíme do nebelvírské společenské místnosti. Odhodím kabát na gauč, kam si následně také sedám.

V krbu hoří oheň, přestože je zářijový večer. Venku se pomalu, ale jistě zatahují mračna, naznačující, že se blíží bouřka.

James, Salvatore, Chayenne i Chantal se na sebe nervózně podívají. Přísahám, že od doby, co jsem se vrátila z Kruvalu se chovají opravdu zvláštně.

"Chayenne?" nadzvednu jedno obočí, když James jen mlčí.

Chayenne pokrčí líně rameny a poškrábe se na zátylku. "Vážně, nechápu, že nikdy nečteš noviny...," zavrtí hlavou. "Gellert Grindelwald byl prý údajně spatřen v okolí Prasinek, Elisabeth. V okolí Prasinek! Chápeš to?" vyhrkne a rozhodí rukama.

Přikývnu. Prasinky jsou nedaleko Bradavic. 

"Mám strach," zašeptá Chayenne a Chantal ji obejme.

Gellert Grindelwald se pohybuje v okolí Bradavic? Chce snad zaútočit na Bradavice? Na nevinné studenty? Nebo je snad chce naverbovat do té své takzvané armády? Pokud vím, tak má nyní již mnoho následovatelů, ale nemyslím si, že by zaútočil na Bradavice, přece jen, máme u nás na hradě profesora Brumbála... Jenže, co když je pravda to, co jsem zjistila v Kruvalu?

Poleje mne studený pot.

"Musím si něco vyřídit," zatřesu hlavou a vyběhnu ven z nebelvírské koleje.

Vím přesně, kam chci jít, nemohu to déle odkládat. Zamířím ke Komnatě nejvyšší potřeby - k místu, kde stoprocentně najdu Toma.

O několik minut později již vcházím do Komnaty nejvyšší potřeby. Uběhla nějaká doba, kdy jsem tady byla naposledy... je možné, že je to už rok a půl? 

Rozhlédnu se kolem sebe. Téměř nic se tady nezměnilo, až na dvě větší knihovny, zaplněné nejrůznějšími knihami s kouzly. Po levé straně se nacházela zrcadlová stěna, za mnou byly veliké dřevěné dveře, vchod do Komnaty nejvyšší potřeby. Na zbývajících dvou stěnách byly velké knihovny a nade mnou byl dřevěný balkon, kde bylo další patro, zaplněné knihovnami, přísadami do lektvarů, bylinami a dalšími nejrůznějšími artefakty, které jsem nikdy předtím neviděla. 

"Věděl jsem, že se tu nakonec objevíš, Elisabeth," ozve se nade mnou a na balkoně se objeví Tom Riddle. Ve tváři se mu objeví úšklebek, rukama se opře o zábradlí. 

Zahledím se do jeho průzračně modrých očí, do kterých mu neustále padaly prameny havraních vlasů. Jeho rovný nos, ostré rysy tváře, výrazné lícní kosti. Nikdy nepochopím, jak může někdo, kdo vypadá skoro jako anděl být občas tak krutý.

"Chci s tebou mluvit, Tome," odpovím bez jakéhokoliv pozdravu a zamířím k nenápadnému schodišti, vedoucího do patra.

Jakmile vyšlapu schody do patra, stanu tváří v tvář Tomovi. Ještě když jsme byli dnes odpoledne u Černého jezera, neměla jsem nejmenší chuť se mu s něčím svěřovat, cokoliv mu říkat, ale teď? Co když je Tom doopravdy jediný, kdo mi může pomoci nalézt odpovědi na mé otázky? 

Ano, mohla bych jít za některým z profesorů, třeba za Brumbálem, ale opravdu chci takové věci vykládat svému profesorovi? Ne.

Slyším, jak mi prudce buší srdce. Je to kvůli Tomovi? Nebo kvůli tomu, co se mu chystám říct? Najednou mám pocit, jako bych ztratila všechna slova.

Tom udělá jeden krok blíž ke mně. "Elisabeth, jestli se mnou chceš o něčem mluvit... tak mluv, jinak ti to budu muset zkusit vytáhnout z hlavy," ušklíbne se a vidím, jak v jeho očích probleskne pokušení. "Jenže víš, že to bude velmi vyčerpávající jak pro mne, tak pro tebe. Vzhledem k tomu, že já jsem výborný v nitrozpytu a ty zase v nitrobraně. Budeš se mi tedy snažit úspěšně zabránit dostat se ti do hlavy a...," než stačí Tom doříct svůj otravný a únavný monolog, raději ho přeruším.