TM Riddle: Dědictví krve

VZPOMÍNKY NA KRUVAL

ZÁŘÍ 1944

Nejsem jsem si stále úplně jistá, co si o tom všem myslet. Nechápu, proč Tom najednou tak zmizel, ale hlavně, co mělo být... Proč to všechno říkal? To doopravdy chce, aby se nedělaly rozdíly mezi bílou a černou magií? A aby se svět očistil od lidí, kteří nejsou z kouzelnických pokrevních linií? 

Tyhle myšlenky mne trápily posledních pár dní od našeho setkání. Od té doby jsem Toma nepotkala, dokonce ani na hodinách, což bylo zvláštní, ale na to jsem si za všechny ty roky už stačila zvyknout, že všechno okolo Toma Riddlea je zvláštní.

Nadechnu se čerstvého vzduchu, když tiše kráčím po trávníku směrem k Černému jezeru. Tohle bylo jedno z míst, které mi v Kruvalu opravdu chybělo. Ne, že by Kruval nebyl okouzlující a dech beroucí, ale nebyly to Bradavice.

Cestou míjím několik mladých studentek Havraspáru, které se za mnou neustále otáčejí a něco si šuškají, nakonec na mne ještě začnou ukazovat. Dobře, rozumím, jsem primus, ale nerozumím už tomu povyku okolo toho. Nakonec nad tím jen zavrtím hlavou a soustředím se na travnatou cestu, když po několika okamžicích konečně dojdu na místo, kam mám namířeno.

Usednu na středně velký balvan a přitáhnu si hábit o něco blíže k tělu, když zavane chladný vánek od Černého jezera.

Kruval. Takové zvláštní a téměř tajuplné místo. Ve chvíli, kdy jsem poprvé překročila hranice této školy čar a kouzel, měla jsem  pocit, že mne cosi pronásleduje. Skoro, jako bych měla všude v patách stín Gellerta Grindelwalda - přece jen je to můj pokrevní příbuzný a v Kruvalu ho každý velmi dobře znal, někteří učitelé si ho dokonce velmi dobře pamatovali.

Vím, že když jsem šla do Kruvalu, chtěla jsem o něm něco zjistit, cokoliv, co by mi pomohlo se mu jednou pomstít za to, že zavraždil mého dědečka, jenže to jde dost těžko, když máte skoro pocit, jako by nad vámi měl moc. 

Proč jsem tenkrát měla tak živé vize? Proč? Proč jsem měla pocit, jako bych na té skále byla? A co když měl Tom skutečně pravdu... V hloubi duše jsem měla neblahé tušení, že jsem té vraždě mohla zabránit, jen jsem tomu odmítala uvěřit. Nedokázala bych snést pomyšlení na to, že je dědeček mrtvý kvůli mé slabosti a neschopnosti zastavit Grindelwalda.

Když jsem tam byla, v Kruvalu, jako bych měla pocit, že kamkoliv jsem šla, narazila jsem na odkaz Grindelwalda. Ty znamení... dlouho jsem nemohla přijít na to, co znamenaly. Dlouho, ale nakonec jsem na to přišla a přitom to bylo tak snadné, jediné co stačilo, bylo se na celou věc podívat z jiného úhlu a nehledat ve všem složitosti. Jenže kdo by si myslel, že něco takového doopravdy existuje?

Přeběhne mi mráz po zádech, když si na to vzpomenu... jestli je doopravdy má, jestli získal byť jednu... bojím se... bojím se, že je s námi konec.

Je pravda, že Kruval mi přinesl odpovědi na některé mé otázky - otázky, na které bych pravděpodobně v Bradavicích odpovědi nikdy nenalezla. 

"Na co jsi v Kruvalu nalezla odpovědi, Elisabeth?"

Zaskočeně sebou trhnu a ohlédnu se za hlasem, který mě polekal.

"Jen když jsi zamyšlená a ponořená v myšlenkách je možné se ti dostat do hlavy," pokrčí rameny Tom, "promiň...," hlesne nakonec a pomalu dojde až ke mně. "Co tu děláš?"

Moji pozornost na okamžik upoutá černý havran, přilétající na nedaleký smrk. Nakonec sklopím pohled na své dlaně, které mám položené v klíně a velmi nerada se nadechnu k odpovědi. 

"Víš moc dobře, jak to nemám ráda, když se mi snažíš hrabat v hlavě, Tome," povzdechnu si a poposednu si na kameni, na kterém sedím. Tom se ledabyle opře o balvan a založí ruce na prsou. 

Chvíli jen mlčí a dívá se do dáli, periferně vidím, že i jemu je chladno. Ještě aby nebylo, když na sobě má jen šedivý svetr s erbem Zmijozelu. "Vždyť se omlouvám...," zopakuje trochu podrážděně, nad čímž už jen protočím oči a dál pohledem zkoumám své ruce. "Ještě jsi mi ale neodpověděla?" žďuchne do mne ramenem.

Opět si povzdechnu. Mám mu vůbec něco říkat? Po tom večeru na Astronomické věži se mi opět vyhýbal a ani mi nevysvětlil, proč utekl, co vůbec to všechno mělo znamenat... Proč bych mu tedy já měla něco říkat. 

"Přemýšlím, proč tuhle Tom Riddle zdrhnul z Astronomické věže...," nadzvednu obočí a stočím svůj pohled k Tomovi, na jehož tváři se objevil úšklebek. Pobaveně zatřese hlavou, až mu prameny černých vlasů spadnou do čela.

"Nemůžeš to prostě nechat být, Elisabeth?" zasměje se, ale mně to moc vtipné nepřipadá.

Už zase se se mnou snaží hrát nějaké pitomé hry nebo co?

Seskočím z balvanu a postavím se Tomovi čelem... tedy, musím ještě dostatečně zaklonit hlavu, abych mu viděla vůbec do očí. Založím si ruce na prsou.

"Uděláme to takhle, ty mi řekneš, proč jsi utekl a já ti odpovím na tvou otázku. Něco za něco, Riddle," zamračím se. Tomův pobavený úšklebek se ještě více rozšíří a udělá jeden krok blíž ke mně.

"Jsi vážně moc roztomilá, když se snažíš být vážná, Grindelwaldová," zasměje se a prohrábne si tmavé kadeře. "Ale dobře, souhlasím," řekne nakonec tiše.

Vypustím z plic vzduch, který jsem celou dobu zadržovala a ani si to neuvědomovala. Zhluboka se nadechnu a trochu pousměji... jsem docela ráda, že Tom souhlasil, protože mi tím připomněl toho starého Toma, se kterým jsem se seznámila v pátém ročníku.

Ani jsem si ale neuvědomila, že jsem tak zabraná do rozhovoru s Tomem, že si nevšimnu přicházející skupinky nebelvírských studentů.

"Elisabeth!" uslyším Chantal. Ohlédnu se za jejím hlasem a vidím, jak na mne mává rukou. Pohlédnu zpět na Toma, v jehož očích se mihne na vteřinu smutek, ale pak jsou opět prázdné a bez emocí. 

"Měla by jsi jít za svými přáteli, mají o tebe zřejmě strach," zadívá se na skupinku studentů a trochu se zamračí. "Až si budeš chtít promluvit, víš kde mne najdeš," usměje se skoro neznatelně a pak se otočí na podpatku a zamíří mezi smrky někam směrem k Černému jezeru. 

Ještě chvíli zamyšleně sleduji místo, kde se před chvilkou Tom ztratil mezi smrky, než mne z myšlenek opět vytrhne Chantalin hlas.

"Elisabeth, co tu tak stojíš?" zeptá se mne kamarádka a rukama si uhladí karmínově červený kabát.

Ještě než stačím odpovědět, připojí se k nám Chayenne, James a Salvatore. 

"Ty Elisabeth, jsi normální? Vybavuješ se tu s Riddlem, jako by ti snad nikdy nevymazal paměť, a kdo ví co ti dalšího ještě třeba udělal nebo..." rozčiluje se Chayenne, ale zarazí ji James, který jen nechápavě potřese hlavou.

"Elisabeth Grindelwaldová, ty zřejmě ráda v poslední době vyhledáváš problémy," pokárá mě a přísně se na mě zadívá, když nakonec přísný výraz vystřídá ustaraný výraz. "Už jsi četla dnešní Denní Věštec?"

Zmateně zavrtím nesouhlasně hlavou a moji čtyři přátelé si rozpačitě pohlédnou do očí. Od Černého jezera zavane opět chladný vítr a na obloze se začnou objevovat první černé mraky.

Salvatore se podívá k nebi. "Měli bychom se vrátit na kolej, blíží se bouřka."