TM Riddle: Dědictví krve

KOMNATA VIDĚNÍ

PROSINEC 1944

Dny a týdny ubíhaly nebezpečnou rychlostí, než jsem se nadála, byl prosinec a spolu s ním i Vánoce za dveřmi. Nebyla jsem si jistá,  jestli letos pojedu vůbec na Vánoce domů, po mém pobytu v Kruvalu jsem měla trochu zvláštní pocit vůči mé rodině, obzvlášť ještě po zjištění, že jsem zřejmě nějakým způsobem poznamenaná černou magií.

S Tomem vycházíme překvapivě dobře, jako kamarádi. Tedy já stále nedokážu odehnat ten zvláštní pocit, že je mezi námi něco víc, ale zase nedokážu udělat ten první krok a něco s tím začít dělat. Zároveň nechci také nijak narušit náš vztah coby primusů, kteří spolu musí spolupracovat a být vzorem pro ostatní.

"Elisabeth," ozve se za mnou a já sebou polekaně trhnu. 

Za mnou stojí ten, o kterém jsem právě tak horlivě přemýšlela. Tom. 

"Kam se tak ženeš?" ušklíbne se a dvěma dlouhými kroky mě doběhne. Podezřívavě se na něj zadívám, tahle jeho dobrá nálada často nevěští nic dobrého. Nevím proč, ale vidět Toma v takto rozverné náladě mě prostě uvádí do rozpaků.

Pokrčím rameny a překřížím ruce na prsou, když se zastavím a s hlavou nakloněnou na stranu se zadívám na černovlasého chlapce. "Já se nikam neženu, jen se procházím."

Tom se zašklebí. V chodbě je již šero a osvětlují ji pouze zapálené louče na stěnách, ale i tak mi ten jeho výraz neunikne. 

"Je pátek večer, co tu děláš ty mi řekni? Tahle chodba vede k nebelvírským kolejím... mimo to, jak to, že se nevěnuješ své oblíbené činnosti, kterou obvykle děláš v pátek večer?" oplatím mu úšklebek a zhoupnu se v kolenou.

Tom se zmateně zamračí a strčí si ruce do kapes.

"O čem to mluvíš, Elisabeth?"

"Přece o komandování tvých poskoků nebo, co že to jsou zač," pokrčím rameny. Pravda, vím moc dobře, že Tom už nikoho moc nekomanduje, alespoň v poslední době, ale to neznamená, že si do něj nemůžu trochu rejpnout.

Protočí oči. "Velmi vtipné, mimochodem, ptala ses, co tu dělám... jdu za tebou," odpoví mi po krátké odmlce již o něco chladnějším tónem hlasu. Bezvadné, jeho dobrá nálada je ta tam. 

Zhluboka se nadechnu a pokusím se cokoliv vyčíst z jeho tváře, ale nic. Nedokážu to. Kdybych tak občas věděla, co se mu honí hlavou, bylo by vše mnohem snazší. 

"Elisabeth? Nic mi na to neřekneš?" zamračí se netrpělivě, když nic neříkám.

Zatřesu hlavou a proberu se ze svých úvah. "Jasně, proč jsi za mnou přišel?"

Mihne se mu malý úsměv na rtech. "Pojď, ukážu ti to," chytne mě za ruku a táhne mě někam pryč z chodby.

Zase ta náhlá změna. Tom je uzavřený student, vynikající student. Tom je zároveň chladný a odtažitý, schopný vraždy a ublížit. Tom je ale i tenhle zvláštně rozpustilý chlapec, jen tuhle svou stránku neukazuje příliš často... spíš skoro nikdy. Obvykle je jen prostě... chladný. 

Pravděpodobně to má co dělat s tím, že je z rodu Zmijozelů, ten jeho odpor ke kouzelníkům s mudlovskou krví je toho jasným důkazem, stejně tak jako temnota, o které neustále mluví, tohle všechno by spolu mohlo souviset. Zároveň si ale myslím, že za tím je i víc. 

"Nad čím zase přemýšlíš, Elisabeth?" otočí se na mě se zvědavým výrazem v obličeji, zatímco mě netrpělivě táhne za sebou kamsi do útrob hradu.

Protočím oči. "Nemusíš přece vědět o všem nad čím přemýšlím, Tome," ušklíbnu se a málem zakopnu o vlastní nohy, když Tom náhle zabrzdí a zastaví se na místě.