TM Riddle: Dědictví krve

PRSTEN

Ahoj, tak opět přidávám další díl, který je tak trochu 15+. Děkuji za vaše votes, jste super! <3

Děkuji VannaMonk, Avrrile, @KjaCibulkov, @kajinkabed, @Maddie-stories, @nevolovaa, @chrissykrajcova, @Nikky3110, @AndyHjkov, @fantasy011, @KatherineGilberts, @satans_daughter, @HelenaSmek, @YourCuteGirlie za komentáře. Tímto bych chtěla vám všem věnovat tuhle 20. kapitolu :)

Vaše Ridley C

P.S. Jak si myslíte, že Elisabeth zareaguje na zprávu, kterou se dozví?

PROSINEC 1942

Od mých narozenin už uběhl více jak měsíc. S Tomem jsme se nadále tajně scházeli v Komnatě nejvyšší potřeby a... no asi si umíte představit, co jsme dělali. Nevěděla jsem, že je možné někoho tolik milovat, ale očividně to možné je.

Od mých narozenin se ani jednou nezmínil o viteálech, což mě zároveň potěšilo, ale zároveň i znepokojovalo, protože jsem měla pocit, že mi Tom něco tají. Nebo že něco chystá... Zkrátka mě jeho chování znepokojovalo.

Pomalu a jistě se blížily Vánoce a spolu s nimi i Tomovy narozeniny. Seděla jsem zrovna na hodině přeměňování a v ruce žmoulala černý prsten zavěšený na dlouhém řetízku, když mě z mého hlubokého rozjímání na dárkem pro Toma vyrušil profesor Brumbál...

„Slečno Grindelwaldová, byla byste tak laskavá a předvedla nám kouzlo, o kterém jsem vám právě říkal?" podívá se na mě skrze půlměsícové brýle a nadzvedne jedno šedé obočí.

Zaskočeně se na něj podívá a poleje mě horko. Ze zadních lavic zaslechnu přidušený smích...

„Pane Riddle, chtěl byste nám to kouzlo předvést snad vy?" otočí se Brumbál na Toma, kterému pobavený výraz ve tváři vystřídá vražedný pohled, směřovaný na profesora.

„Ne, pane profesore, děkuji," odvětí chladně a propaluje ho pohledem.

Brumbál mu chvíli opětuje takový ten pohled, kdy máte pocit, že vám vidí až do žaludku, když se nakonec otočí, odejde zpět ke katedře a letmo pronese, „slečna Grindelwaldová a pan Riddle si právě vysloužili na dnešní odpoledne poškolní aktivitu."

Cože?!

„Pane profesore, ale my jsme prefekti?!" řeknu překvapeně a zároveň naštvaně. Brumbál se na mě zadívá starostlivým pohledem a pak věnuje i jeden smutný pohled Tomovi.

„Slečno Gridelwaldová, i když jste prefekti, tak vás, nehledě na školní předpisy, musím potrestat. Nechcete snad, abych Nebelvíru a Zmijozelu odečetl body?" odpoví pomalu a já se raději zabořím hluboko do židle a odfrknu si.

Otočím hlavu na Toma, jehož chladný pohled je neustále namířen na Brumbála, který si toho ovšem nevšímal a dál vykládal novou látku. Po několika vteřinách si Tom všiml, že ho sleduju a stočil svůj pohled na mě. Jeho výraz se nezměnil a trochu mi naháněl strach. Raději jsem se otočila nazpět a snažila se už dávat pozor, ale měla jsem pocit, že teď pro změnu propaluje Tom pohledem moje záda.

Mrzutě vezmu do ruky několik knih a projdu dvěma uličkami, než najdu správnou polici, kam patří. Odhrnu si vlasy z čela a opřu se o stůl před policemi plnými knih. O několik vteřin později se vedle mě objeví jistá osoba a napodobí mě. Zadívá se na mě a ušklíbne se.

„Není to ironie? Před rokem jsme se sem museli spolu vloupávat a teď tady jsme za trest," řekne pobaveně Tom. Naší poškolní aktivitou bylo roztřídit knihy v oddělení s omezeným přístupem a aby to byl dostatečný trest, museli jsme těch dvě stě padesát tři knih roztřídit bez pomocí kouzel.

Zakloním hlavu a pohlédnu do Tomových tmavých očí. Nevím, proč zrovna teď, ale tak nějak ta spojitost s tím, že jsme právě tady hledali knihy o černé magii, mě donutila se zeptat na jednu věc, která mě už jistou dobu trápila.

„Tome, víš, chtěla jsem se tě zeptat...," nedořeknu, když se ke mně skloní a jazykem mi vjede do úst. Rukama mě obejme kolem mého drobného těla a přitáhne si mě blíž k sobě, na což zareaguji tak, že ho obejmu kolem krku a snažím se na něj ještě více natisknout.

Ten parchant, snaží se mě rozptýlit. No, zatím se mu to daří...

Několik minut si užívám jeho vášnivé polibky, dokud mě nechytne pod zadkem a nevysadí na stůl. Rukou mi zajede pod sukni a vyhledá mé citlivé místo, po kterém začne jemně přejíždět prsty. Zadrhne se mi dech a z úst mi unikne slastný sten. Tom ze sebe rychle strhne dolů sako a vteřinu na to se pokusí mi stáhnout dolů kalhotky, když ho zarazím a odtáhnu se od něj.

„Vždyť může kdokoliv přijít!" vyhrknu šeptem a propaluju ho pohledem, na což mi Tom opět odpoví úšklebkem.

„A není však právě v tom to kouzlo? Navíc... sem skoro nikdo nechodí," poslední část věty řekne téměř šeptem, když se opět dá do sundávání mých kalhotek dolů a věnuje mi další polibek. Opět ho od sebe odstrčím a snažím se seskočit dolů ze stolu, když mě zarazí. Kalhotky už mám dávno dole, válejí se někde na zemi, no to je skvělé...

„Pusť mě, Tome," podívám se na něj nevěřícně, jestli si ze mě dělá legraci, že mě nechce pustit. Ve chvíli, kdy jsem vyslovila tyto slova, se jeho pobavený výraz změnil v chladný a téměř výhružný.

Sklonil hlavu těsně k té mé a provrtal mě svým chladným pohledem, ze kterého mě zamrazilo na zádech. „Poddej se, Elisabeth." Na každé vyslovené slovo dá zvláštní důraz, že se mi vryjí hluboko do mysli. Poddej se, Elisabeth. Tyhle tři slova se staly mou noční můrou.

Bez dalších protestů, či jiných poznámek, jsem se poddala. Všude jsem cítila jeho ruce a polibky. Byl všude. Už od prvního přírazu až po poslední jsem mohla cítit i tu zvláštní energii, která proudila mým tělem. Každým dalším tvrdým přírazem mi dával najevo, že nade mnou má veškerou moc. V tu chvíli nade mnou měl skutečně veškerou moc, jako bych skoro byla jeho majetek. V tu chvíli jsem ale, nevím proč, nedokázala racionálně uvažovat, jako by mi úplně přeskočilo.

O několik minut později, když jsme společně dosáhli vrcholu a já mezi prsty jedné ruky křečovitě svírala jeho tmavé kadeře a druhou rukou jsem ho objímala, ze mě konečně opadl ten zvláštní pocit. Zase jsem byla sama sebou.

Odtáhla jsem se od Toma a sklonila hlavu, kterou ovšem uchopil do svých rukou a donutil mě se podívat do jeho očí, které již ovšem byly opět plné citu a pravděpodobně lásky. „Omlouvám se," zašeptal.

Odkašlu si a raději seskočím ze stolu a najdu své kalhotky, které si rychle navléknu. Urovnám si sukni a košili a poté mlčky sleduju Toma, jak se obléká. Když jsme oba dva oblečení, Tom na mě váhavě upře pohled a přistoupí blíž ke mně. Chytne mě za ruku a stiskne ji. Jenom mlčíme a stojíme tam takhle dobrých deset minut, než Tom opět promluví.

„Musím se ti k něčemu přiznat. Ten prsten, který jsem ti daroval... Není to jen tak obyčejný prsten."

Zamračím se, když o něm začne mluvit. Prsten, který jsem od něj dostala, byla záležitost, na kterou jsem se ho sama chtěla zeptat. Byla jsem příjemně překvapena, že o tom začal sám.

„Patřil mé rodině již po několik generací, ale... to, co jsem ti chtěl říct je, že... je to viteál."