TM Riddle: Dědictví krve

ČISTÁ KREV pt. 1

TOM MARVOLO RIDDLE

LISTOPAD 1943

Uběhlo víc jak dva měsíce od začátku školy. I v šestém ročníku jsem byl zvolen znovu prefektem, což mi umožňovalo se pohybovat po škole více než normálním studentům. Nejen, že jsem měl téměř neomezený přístup do oddělení s omezeným přístupem, ale také mě nikdo nehlídal a měl jsem tak čas více prozkoumávat Bradavice.

Lehce si povzdechnu a přejedu prsty po zažloutlé stránce jedné z knih, které jsem měl zrovna otevřené a pohozené na posteli. Kdykoliv objevím něco zajímavého, vzpomenu si na Elisabeth... co bych jí všechno řekl, jak bychom vše prozkoumávali spolu... jenže pak si vzpomenu, že je pryč.

Už několikrát jsem jí chtěl napsat dopis... několikrát jsem ho i dokonce napsal, ale nikdy ho neodeslal. Ani k jejím sedmnáctým narozeninám. Ale asi je to tak lepší.

Zhluboka se nadechnu a zatřepu hlavou až mi černé kudrliny spadnou do očí. Černá magie se mi začíná dostávat do hlavy čím dál tím více a hlasy v mé hlavě jsou mnohem více naléhavější, než předtím. Nevím, jestli to je těmi knihami, které v poslední době pročítám nebo tím, že tu není Elisabeth, která by mne od toho držela dál... 

Po zádech mi přejede mráz, když dočtu zažloutlou stránku až do konce. Okamžitě si vzpomenu, kde jsem o tomhle už četl... V Grindelwald Manor u Elisabeth. 

Na stránce je vykreslený obraz Salazara Zmijozela, kolem kterého se ovíjí had, text psaný po levé straně vypráví o takzvané Tajemné komnatě ukryté zde v Bradavicích, kterou údajně postavil sám můj předek, velký Zmijozel.

Tajemná komnata má sloužit jako prostředek k zajištění, že v Bradavicích budou studovat pouze čistokrevní kouzelníci. Pokud vím, Salazar Zmijozel pohrdal čaroději z mudlovských rodin, podle něj neměli právo studovat čáry a kouzla, a proto chtěl zajistit, aby v budoucnu, až se vrátí na hrad do Bradavic jeho právoplatný dědic, byly konečně Bradavice očištěny od těchto dětí.

Jeho dědic jsem já. Tom Marvolo Riddle. Otřesné jméno, které jsem zdědil po svém mudlovském otci, pomyslím si a ušklíbnu se sám pro sebe.

Potřebuji nové jméno, probleskne mi hlavou. Jméno, které se jednoho dne budou čarodějové bát vyslovit kvůli moci jeho nositele...

Hlasitě vydechnu a převalím se na druhý bok na posteli, otočím na další stránku, kterou bleskově prolétnu očima. Srdeční tep se mi začíná okamžitě zvyšovat, celým mým tělem projíždí elektrizující nadšení. Nevím, kdo přišel k těmto informacím, ale píše se zde, že se v Tajemné komnatě nachází netvor, kterému dokáže poroučet pouze Zmijozelův dědic.

Chvíli přemýšlím. Co by se tam asi tak mohlo ukrývat? 

Nervózně se kousnu do rtu, když si uvědomím, že mám trochu strach, ale... Salazar Zmijozel a jeho potomci jsou jediní, kdo dokáže mluvit s hady. ...ukrývá se tam had? Ale jak by mohl had zajistit, že zde budou pouze čistokrevní kouzelníci? A hlavně, jak by had dokázal přežít tolik století?

Lehce se zamračím. Celé mi to přestává dávat smysl. 

"Tome?" vyruší mne hluboký hlas. 

Otočím hlavu ke dveřím, kde spatřím stát Abraxase Malfoye. "Co chceš?" zamračím se na něj a pomalu vstanu z postele. Dlouhými kroky přejdu až k němu a zadívám se do jeho očí, ve kterých je vidět lehký strach.

Abraxas se hluboce nadechne a odkašle si. "Ehm, jen jsem si myslel, že bys chtěl vědět... ehm... Potter a jeho parta vyčarovali papírovou vlaštovku, která létá po celé škole a zpívá písničky ....eee, no o tobě," zamumlá a podívá se na zem. 

"Jaké písničky?!" vyštěknu na něj a zatnu ruce v pěst.

Rázným krokem kráčím po dlouhé chladné chodbě. Všichni studenti se mi uhýbají a při pohledu na mne jim mizí úsměv z tváře. Většina klopí pohled do země, někteří se lehce uculí, zřejmě to má cosi společného s těma pitomýma vlaštovkama. 

Nesnáším toho hloupého Pottera! Nechápu, jak se s ním mohla Elisabeth přátelit.

Odbočím za roh, kde najdu Pottera i s tou jeho celou povedenou partičkou, jak se něčemu smějí a kolem hlav jim létá ta zatracená věc. U Merlinových vousů!

Jedním mávnutím hůlky sešlehne vlaštovku plamen a ona se tak pomalu začne snášet k zemi. Tímhle si vysloužím pozornost Potterovy party, ale to už je pozdě, protože ho čapnu za límec košile a přitisknu ho silou na nejbližší kamennou zeď.

Vyděšený Potter se na mně nejprve podívá se strachem v očích, ale nakonec se ušklíbne.

Všimnu si, že kdesi za mnou se ta jeho parta pohne směrem ke mně, ale Malfoy, Geoffrey a Gregory je zarazí.

Hněvivě propaluju Pottera pohledem, v jedné ruce třímám hůlku, držím ji tak pevně, až mi kloubky prstů začínaly bělat.

Ten idiot se opět ušklíbne a s pobaveným výrazem ve tváři si mne prohlédne. "Copak, Riddle, něco se ti nelíbí?"

Protočím otráveně oči a pustím ho. Odstoupím o krok od něj a namířím na něj hůlku. "Máš vůbec ponětí, s kým si to zahráváš, Pottere?" zavrtám do něj svůj chladný pohled a se zájmem si ho prohlížím. 

Potter si opráší hábit a založí si ruce na prsou, ve tváři stále ten přiblbý výraz. "Zřejmě ne, pověz nám to, Riddle, s kým si to zahrávám?" zmizí mu z tváře úšklebek a provrtá mne nenávistným pohledem. 

Všichni přítomní nás napjatě pozorují, což je mi právě teď úplně ukradené. Jediné, co dokážu vnímat je hněv a touha zabít. Cítím, jak mne opět pohlcuje ona neznámá temnota, nevím, co mám dělat, poddat se tomu? Začnou se mi nenápadně třást ruce.

"Proč jsi chtěl vymazat Elisabeth paměť, Riddle?" ozve se za mnou Salvatore Aristo. "Co ti provedla? Víš, čím vším si pak prošla?!" křikne na mne.

S obrovskou námahou se pokusím zhluboka nadechnout a uklidnit se. Třas rukou neustává, ale pomalu a opatrně skloním hůlku a se zmateným výrazem ve tváři se otočím k Salvatoremu. 

"O čem to mluvíš?" 

"Co bys řekl? Moc dobře víme, co jsi jí provedl!" vykřikne a odplivne si. "Ona ti věřila, i když jsme jí od tebe odrazovali."

Neměl jsem ponětí, o čem to mluví. Tedy jistě, byl jsem to já, kdo jí vymazal paměť, ale nevím, čím vším si musela projít. Co se jí stalo? A proč vlastně vůbec odjela? Série otázek zahltila moji mysl.

"Nemáš ani tušení, co všechno se mezi náma odehrálo, Aristo, nezahrávej si se mnou," procedím pomalu skrz zuby. "Radši se ode mne držte dál," řeknu ještě a pak už se jen otočím a odkráčím pryč.

Nechám je tam stát kdesi za mnou, zmatené a naštvané. Kdyby tak věděli...

Ale aspoň nějaký přínos celá tahle situace měla. Dokázal jsem za tu chvíli z jejich hlav vytáhnout to, co jsem chtěl vědět.