TM Riddle: Dědictví krve

ZPOVĚĎ

DUBEN 1942

Nevěděla jsem, jestli to je dobrý nápad se opět vykrádat ven z koleje uprostřed noci. Předpokládala jsem, že se Riddle bude opět chtít vloupat do knihovny, tak jsem dost váhala, ale nakonec jsem neodolala a znovu se o půlnoci proplížila ven na chodbu, kde už na mě čekal Tom.

„Dnes jdeš včas," ušklíbne se a popojde blíž ke mně. Pokrčím rameny.

„Nemohla jsem spát," přiznám a také popojdu blíž k němu. „Takže... Dnes jdeme opět do knihovny?" zeptám se po chvíli ticha. Tom zavrtí záporně hlavou.

„Ne, dnes ještě ne," pousměje se. „Rozhodoval jsem se dlouho, jestli ti to všechno povím, ale jak jsem už jednou říkal, věřím ti," řekne tiše. Podezřívavě jsem ho pozorovala. Takže... řekne mi snad nějaké tajemství? Byla jsem napjatá jako kšandy, ale bylo mi jasné, že mi to všechno poví až tam, kam máme namířeno.

Trvalo několik minut, než jsme se tam vyhrabali, ale nakonec jsme stanuli na astronomické věži a před námi se rozprostřel překrásný výhled na okolí. Lehce foukal vítr a cítila jsem, jak mi na zádech plandaly vlasy. Přitáhla jsem si k tělu blíže svůj župan.

„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?" nevydržím to už a s očekáváním se na něj zadívám. Tom se uchechtne a popojde blíž k zábradlí, o které se opře. Udělám to samé a nadále z něj nespouštím oči.

„Asi stejně jako všichni ostatní víš, že jsem ze sirotčince," řekne a já přikývnu. „Brumbál mě tam vyzvedl, když mi bylo jedenáct let, ale už tehdy bylo jasné, že nejsem obyčejný mudlovský šmejd," pokračuje, když ho napomenu.

„Tome!" zasyčím, protože nemám ráda, když se takhle o někom mluví. On se ušklíbne.

„No co... Zkrátka jsem to věděl, protože jsem měl i zvláštní nadání, které se podle všeho pouze dědí... Jako třeba...," vydechnul a nadechnul předtím, než mi to dořekl, „jako třeba to, že dokážu mluvit s hady."

Zůstala jsem na něj koukat. Cože? Tom Riddle dokáže mluvit s hady?

Když si všiml mého výrazu, začal se mi smát. „Nedívej se tak na mě, prosím. Jsi první, komu jsem to řekl, opravdu, Elisabeth," řekne a přestane se usmívat. „Dlouho jsem si myslel, že mne opustila má mudlovská matka, proto jsem pátral po jménu Tom Riddle, které mám po otci. Jenže jsem dlouho nic nenacházel, tak to nakonec vypadá... že matka byla podle všeho čarodějka."

„Aha, no... To mě mrzí, Tome," řeknu tiše. „A... našel jsi svou matku? Někde v rodokmenech?" zeptám se a pohlédnu na něj.

Tom upírá zrak do dáli, lehce vlnité černé vlasy mu čechrá vítr. Všimnu si, že pevněji stisk zábradlí, až mu zbělaly klouby. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale položila jsem svou ruku na tu jeho a lehce ji stiskla. Tom trhnutím hlavy nasměroval svůj pohled na naše ruce. Ucukla jsem.

„Promiň, nechtěla jsem...," zamumlám a podívám se do země. Ucítím, jak Tom uchopil mou ruku, kterou sem před několika vteřinami držela tu jeho.

„Nemusíš se omlouvat," pousměje se, zadívá se mi do očí a pak opět do dáli na Černé jezero, ve kterém se odrážel měsíc v úplňku. „Nenašel," odvětí prostě. „Hledal jsem podle jména Marvolo, které mám prý po svém dědovi, ale je dost těžké se probrat těmi všemi knihami s rodokmeny."

Cítila jsem, jak mi splašeně buší srdce. Znervózňují mě naše propletené prsty, že se stěží dokážu soustředit na to, co mi Tom říká. Panebože...

Nadechnu se a vydechnu, pokusím se uklidnit svůj tep. „Pomůžu ti s tím, Tome, najdeme tvé příbuzné," usměju se a on mi úsměv oplatí.

Ještě před půl rokem bych se komukoliv vysmála, kdyby mi řekl, že budu někdy stát v noci na astronomické věži ruku v ruce s Tomem Riddlem. Jenže teď už mi to tak divné nepřijde. Přijde mi to dokonce správné. A vzrušující. Hodně vzrušující. Stále si to nechci moc připustit, ale líbí se mi a to hodně. To, jak je zahalený tajemstvími mě velmi přitahuje, jak mi říká, že mi věří, a že věří v mé schopnosti. Nevím, jak je to možné, ale začíná mě mít ve své moci, nevím, jak to zastavit...

„Víš... jako potomek Nebelvíra znám spoustu příběhů, které se u nás předávají po generace," řeknu po chvíli tiše a Tom se na mě se zájmem podívá. „Pamatuji si na příběh o Salazaru Zmijozelovi... Byl to velký přítel s Godricem Nebelvírem, ale to hlavní, co chci říct je, že také ovládal hadí řeč," zašeptám téměř neslyšně.

Ucítím, jak se vedle mě Tom narovná a jak začne přemýšlet. „Ty myslíš, že...," řekne také tiše. Pokrčím ledabyle rameny.

„Nevím, ale jenom mě to napadlo. Není běžné, aby čarodějové ovládali hadí řeč, Tome, tohle je velké a téměř temné nadání bych řekla..."

„Proč temné?" hlesne. „Pokud vím, tak ty sama jsi zvěromág...," odfrkne si.

„To ano, ale být zvěromág je něco naprosto odlišného. Je to kouzlo, ne nadání...," odporuju mu a udělám krok blíž k němu. „Tome... kdybys byl skutečně potomkem Salazara Zmijozela, pak... nedokážeš si představit, jak těžké bys to měl, jak by se na tebe každý díval," říkám naléhavě a dál na něj upírám svůj pohled.

Odtrhne ode mě pohled a zadívá se opět někam do dáli. Pokrčí rameny. „Nejdříve najdeme mou rodinu a až pak budeme řešit to ostatní," pousměje se.

„My?" hlesnu a on přikývne. Začne ke mně pomalu sklánět hlavu, úplně zamrznu na místě a cítím, jak se mi opět zrychlil tep.

„Myslím... mám v poslední době pocit, že... nevím, nedokážu si představit proč, ale mám pocit, že bez tebe... bez tebe to nedokážu, Elisabeth," řekne téměř neslyšně a poté překoná posledních pár centimetrů mezi námi a políbí mě.

Čusky fusky, doufám, že se vám dnešní díl líbil :-) Co si myslíte, že se bude dít dál?