TM Riddle: Dědictví krve

PŮLNOČNÍ SRAZ

LEDEN 1942

Pár dní po incidentu mezi Elladorou a Abraxasem se Riddle skutečně objevil, když jsem zrovna seděla v knihovně. Sama.

„Ahoj," ozvalo se vedle mě. Vzhlédnu od knihy Regenerace a usměju se na Toma.

„Ahoj," odpovím a Tom si sedne vedle mě. Chvíli jen mlčí a očima létá po textu v mé knize.

„Regenerace? Zajímavá volba... Vypadá to užitečně," zašklebí se a podívá se na mě. Chvíli mlčí a jenom se vpíjí pohledem do mých očí, což mi je opět zase velmi nepříjemné. „Přišel jsem... Přišel jsem si s tebou promluvit o Malfoyovi a Calimailový," řekne po chvíli.

„Tušila jsem to," odrhnu pohled od jeho tmavých očí a začnu se naoko věnovat knížce, i když celá napjatá čekám na jeho odpověď. Slyším, jak se zhluboka nadechne.

„Vím, co jsem ti slíbil, a také jsem to dodržel, zakázal jsem jim ubližovat ostatním. Malfoy ovšem... Malfoy má svoji paličatou hlavu a myslel si, že mu projde, když mě neposlechne. Už jsem se o něj postaral, nikomu znova neublíží," řekne chladně a neustále na mě civí. Odrhnu pohled od knížky a vyděšeně se zadívám na Toma.

„Jak to myslíš, že ses o něj postaral?"

„Řekněme... že už znova neudělá nic proti mým rozkazům," ušklíbne se a jeho chladný výraz vystřídal pobavený úšklebek.

„Tome... doufám, že jsi neudělal nic proti...,"

„Tvá starost o mne mě těší, Elisabeth, ale nemusíš se bát. Neudělal jsem nic proti školnímu řádu, slibuju," říká pomalu a lehce se ke mně nakloní. „Ale za to my dva bysme mohli zkusit spáchat něco proti školnímu řádu," usměje se tajemně. Tohohle Toma Riddlea doopravdy nepoznávám. On se se mnou chce asi skutečně přátelit...

Nervózně polknu. „Co máš na mysli?"

„Řekněme, že... by se mi hodilo, abys se mnou šla dnes v noci do knihovny," nakloní se ke mně ještě blíž. Naše obličeje jsou jen pár centimetrů od sebe. Cítím každý jeho nádech a výdech na své tváři. Abych řekla pravdu, není mi to nepříjemné, Tom Riddle je skutečně velmi přitažlivý. I když z něj má spoustu lidí strach, on má takové charisma, že ho nelze nenávidět. Na patnáctiletého kluka je dost vysoký a vyspělý, nejen tím jak mluví, ale celkově. Ostatní kluci v jeho věku jsou oproti němu jako děti.

Srdce mi začne splašeně bušit. Do knihovny. A v noci?

„Jsme v knihovně teď, nemůžeme to... ehm... vyřešit... udělat teď?" ptám se zmateně.

„Bojíš se snad, Elisabeth?" ušklíbne se a nakonec se oddálí a opře o opěrátko židle. „Potřebuju se dostat do oddělení s omezeným přístupem, a jelikož čtvrtý ročník nemá nárok na získání povolení do tohoto oddělení, musím se tam dostat... nějak jinak."

„Co potřebuješ v oddělení s omezeným přístupem? A proč zrovna já, můžeš si říct někomu z těch tvých poskoků," odfrknu si. Tom se tiše zasměje.

„Řeknu ti to dnes v noci, až sem se mnou půjdeš. A říkám tobě, protože... no tak, Elisabeth, neříkej, že ti to nedošlo," upře na mě pobaveně pohled. „Dokážeš udělat věci neviditelnými."

„Chceš po mně, abych tě začarovala?" řeknu šokovaně. Přikývne. „Ale... já nedokážu zneviditelnit člověka, nikdy jsem to nezkoušela..."

„Zaprvé, kouzlo použiješ i na sebe, půjdeš se mnou. A za druhé, vím, že to dokážeš, věřím ti," řekne s ledovým klidem. Tak on mi věří. Vážně to řekl nahlas? „Takže dnes o půlnoci, vyzvednu tě před tvou kolejí," řekne spokojeně a pak se zvedne ze židle a odkráčí pryč. No super, budu se v noci vloupávat do knihovny s Tomem Riddlem, jsem nadšená...

„Elisabeth, dneska jsi nějak zamlklá," řekne starostlivě Chayenne a strčí si do pusy kousek vepřového.

„No jo, jsem jen unavená... Vždyť víš, že jsme dneska na hodině jasnovidectví dostali dost do těla, když po nás profesorka chtěla, abychom vynášeli bedny s křišťálovými koulemi do jejího kabinetu    ," zalžu, a abych tomu dodala na důvěryhodnosti, lehce se ušklíbnu. Popravdě, sice jsme vážně dostali do těla, to jo, ale žere mě ta věc s Riddlem.

„Hele, támhle jde Elladora!" ukáže ke vchodovým dveřím Chantal. „A Abraxas Malfoy! Koukejte, jak se jí bojí!" směje se. Všimne si toho i zbytek lidí a začnou se také smát.

„Malfoy si to zasloužil, konečně dostal někdo z tý Riddleovy partičky co proto!" ušklíbá se vedle mě James Potter, který se sem najednou odněkud přiřítil spolu se Salvatorem.

Jeho posměšné poznámky ustaly ve chvíli, kdy kolem prošla Annabeth Calimailová, mladší sestra Elladory. Beth ale na rozdíl od Elly chodí do Havraspáru, pamatuji si na večer, kdy nás rozřazovali, jako by to bylo včera. Všichni byli v šoku, že ji Moudrý klobouk neposlal do Nebelvíru...

„Á, Potter se nám zamiloval," zahvízdá Salvatore a James do něj naštvaně žďuchne.

„Jsi trapnej," zamumlá James, pozorující Annabeth.

Beth se posadila k havraspárskému stolu vedle Garricka Ollivandera, chodí do sedmého ročníku, je to primus. Myslím, že dokonce získal i nějakou školní cenu, hroznej šprt. Jo, a taky randí s Arabellou Figgovou, která je také sedmačka, akorát je z Mrzimoru. Jen je oproti Garrickovi na kouzlení úplně levá.

O vteřinu později přistála na lavici vedle Beth malá Uršula z druhého ročníku. Vím to, protože jsem ji viděla s tím Rubeusem Hagridem, který je od nás z Nebelvíru. Oni oba dva jsou takoví... no, nebaví se moc s ostatními, jsou to samotáři. Taky vám teď připadám jako hrozná drbna?

Zatřesu hlavou a soustředím se na jídlo. Teda ne úplně. Mám se na Riddlea vykašlat a riskovat, že poruší naši dohodu nebo se s ním vloupat do oddělení s omezeným přístupem? Přiznávám, že mě to dost láká, mohla by to být legrace, i když s Riddlem to asi moc vtipné nebude... Jít, či nejít...

Přesně o půlnoci jsem se vykradla z dívčí ložnice, a co nejtišeji proběhla přes společenskou místnost. Zatlačila jsem do obrazu Buclaté dámy a vylezla ven na chodbu. Riddle už tam čekal a nervózně podupával nohou, když si mě všiml, nervózně jsem si přitáhla dlouhý župan blíže k tělu.

„Už jsem si začínal myslet, že se neukážeš," zadívá se mi do očí s výrazem bez známky jakýchkoliv emocí. Pokrčím rameny.

„Musím přiznat, že jsem se na tebe chtěla... vykašlat," řeknu tiše. Riddle si posměšně odfrkne.

„Ale nepovídej. Určitě by sis nenechala ujít takovéhle malé... řekněme dobrodružství. Neodolala bys pokušení," říká mi a opře se o stěnu s rukama založenýma na prsou.

„Budeme tady mluvit o pokoušení nebo se konečně vydáme vstříc průšvihu, Riddle," protočím oči a nakonec se usměju. Riddle se zamračí.

„Toho ‚Riddlea' si můžeš už konečně odpustit, Grindelwaldová," utrousí.

„No jasně," zamumlám si pro sebe. „Tak fajn, uvidím, co se dá dělat, Tome," ušklíbnu se, „ale říkám ti, že nás neudržím neviditelné moc dlouho..."

„Elisabeth, soustřeď se a uvidíš, že nás udržíš neviditelné tak dlouho, jak jen budeš chtít. Je v tobě určitě víc, než si myslíš," pronese chladně a provrtává mě očima. Riddle je opravdu nepředvídatelný s těma jeho náladama, ale hlavně jeho obrovská důvěra v mé schopnosti mě zcela odzbrojuje, fakt.

Nadechla jsem se a vydechla. Dobrá, Elisabeth, soustřeď se...

Co myslíte, že Tom chce v oddělení s omezeným přístupem?