TM Riddle: Dědictví krve

MALÝ VISÁNEK

Ahoj miláčci! Opět se vám musím omluvit za další zpoždění, ale školní projekt se mi nečekaně protáhl o další dva týdny, takže jsem nestíhala psát. ALE! Další díl je na světě, tak doufám, že se vám bude líbit. Užijte si čtení a slibuji, že se pokusím do dalšího čtvrtku něco vyplodit, aby jste nemuseli opět tak dlouho čekat! Chci vám také moc moc poděkovat za 1,5k reads a 193 votes. Je to vůbec možné? Jste nejlepší! Mám vás ráda, mějte se hezky a užijte si čtení.

Vaše Ridley C

TOM MARVOLO RIDDLE:

ČERVENEC 1942

Stojím na úzké prašné cestě a hledím před sebe. Vidím malý polorozpadlý domeček, zarůstající břečťanem, zahradu zarostlou plevelem a malou nenápadnou branku, celou zohýbanou a poničenou. Hlavou se mi hodí spousty myšlenek. Jaký bude Marvolo Gaunt? Bude rád, že mě vidí? Poví mi něco o mé rodině a o mých předcích?

Nervózně udělám krok vpřed a opět se nechvíli zarazím. No tak, proč jsem tolik nervózní? Jsem přece dědic Salazara Zmijozela, nebojím se ničeho a nikoho...

Očistný nádech a výdech.

Tentokrát již rozhodně se vydám vpřed, uchopím do ruky branku a se skřípotem ji otevřu. Po několika krocích po zarostlém chodníku, vedoucímu ke dveřím domu, se ocitám u dveří, na nichž je přibitý mrtvý had. Je celý zlověstně zkroucený v křeči, pravděpodobně ho sem někdo přibil, když byl had ještě živý.

Několikrát silně zabuším na dveře a čekám, než mi někdo otevře. Popravdě, celé tohle... stavení, rozpadlý dům, mi přijde divné. Tady snad ani nemůže nikdo bydlet, natož dědici velikého a mocného Zmijozela.

Dlouhou dobu se nic neděje, když po několika minutách se zevnitř ozvou nějaké zvuky a šramocení a dveře se rozletí dokořán. Ve dveřích stojí středně vysoký muž v obnošeném oblečení a s hadem obmotaným kolem krku. Probodával mě podezřívavým pohledem.

„Co tu chceš, ty špinavej mudlo?!" zasyčel na mě a dál mě provrtával očima.

Jeho oslovení mě zaskočilo a na chvíli vyvedlo z míry. Ale jen na chvíli, protože o vteřinu později se ve mně vzdmul vztek. Ve vteřině jsem vytáhl hůlku a kouzlem ho odhodil přes celou místnost na zem.

„Už nikdy mě tak znovu nenazveš!" promluvím na něj hadím jazykem s notnou dávkou arogance. „Kdo jsi? Je zde Marvolo Gaunt?!" přejdu rovnou k otázkám a rychlými kroky k němu dojdu.

Ten muž se začne pomalu sbírat ze země. Nedůvěřivě a zmateně si mě prohlíží. „Jak to, že umíš mluvit hadím jazykem?" zeptá se mě opět v hadí řeči.

Udělám okamžitě jeden další krok a rukama ho silně přitlačím ke zdi. Cítím, jak mě ovládá vztek, jak se mi vaří krev a bublá mi v žilách. Ještě nikdy v životě jsem nic takového nepocítil, takovýhle pocit... nepoznával jsem se, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nechal jsem ten vztek, aby mne ovládl, podlehl jsem mu, protože jsem pocítil, jakou mám sílu... A to se mi moc líbilo.

„Ptal jsem se... Kde je Marvolo Gaunt!" řeknu znovu a pomaleji. Odsekávám slova a na každé kladu zvláštní důraz, přitom toho muže nadále tlačím na stěnu. Cítím, jak se třese. Také cítím, jak se kolem mne po zemi plazí had, kterého měl omotaného kolem krku.

„Je v Azkabanu!" vyplivne na mě a začne sebou více škubat. Najednou se zatváří tak nějak zvláštně a ušklíbne se. „Takže je to pravda... Moje malá hloupá a naivní sestřička měla s tím mudlou děcko!"