TM Riddle: Dědictví krve

OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ

Ahoj moji milí a zlatí. Na začátek vám opět děkuji za vaše votes <3  Doufám, že se bude dnešní díl líbit, snad do konce víkendu stihnu napsat další část, budu se opravdu snažit! Takže si užijte čtení a mějte se krásně!

Vaše Ridley C

ELISABETH RAVEN GRINDELWALD:

ŘÍJEN 1942

Uběhl měsíc od doby, co jsme se vrátili do Bradavic. Tom se mi docela hodně vyhýbal, ale vůbec jsem nechápala proč. Jediné, co jsem stoprocentně věděla, bylo, že to bylo kvůli jeho návštěvě Malého Visánku.

Co se tam stalo? A proč mi to nechce říct?

Tyhle otázky mě pronásledovaly celé léto a pronásledují mě i teď, ale to jeho vyhýbání se mi... to ještě umocňuje mou zvědavost a zároveň naštvanost, že mi to ještě neřekl. Až ho příště potkám, musím z něj dostat odpovědi. Za každou cenu.

„Pf, dnešní lektvary byly katastrofa," odfrkla si Chayenne, když jsme vyšli z učebny. Její zdevastovaný pohled mě rozesmál, ale snažila jsem se to zamaskovat hlasitým kašlem. „No jen se směj... prefektko... ty jsi samozřejmě jako vždy válela," protočí otráveně oči a nakonec se také zasměje.

Žďuchnu do ní rukou a zakroutím hlavou. Prefektka. Věřili byste tomu? Vybrali mě jako prefektku. Mě a také i... Toma.

„Ale prosím tě, Chayenne, nechápu, že sis nevšimla, jak ti celou dobu napovídám!" zatřepu se smíchem hlavou.

„Ty, že jsi mi napovídala? Vždyť jsem té tvé maďarštině vůbec nerozuměla!" směje se. Chudák Chayenne prolézá lektvary jen tak tak, ještě že profesor Křiklan je tolik ohleduplný.

Už jsem chtěla něco odpovědět, když jsem zahlédla Toma, jak se najednou objevil kousek před námi. Okamžitě se mi zvýšil tep.

„Chayenne, omluvíš mě prosím?" řekla jsem bezmyšlenkovitě a rozeběhla se za Tomem. Rychle jsem ho doběhla a poklepala mu na rameno. Otočil se na mě se zamračeným výrazem, ale když zjistil, že jsem to já, tak se v jeho obličeji mihl náznak úsměvu, který ovšem okamžitě zmizel.

„Elisabeth... vyděsila jsi mě," řekl hlasem bez jakékoliv emoce. Jeho tmavé oči se vpíjely do těch mých. Přišlo mi, že ten okamžik trval snad věčnost, než Tom znovu promluvil. „Chtěla jsi něco? Šla jsi za mnou nebo ne?" zeptá se váhavě a nakloní hlavu na stranu.

Zatřepu hlavou, když se probudím z toho divného transu a nervózně se pousměji. „Ne... totiž, vlastně ano. Proč se mi vyhýbáš, Tome?" vyhrknu a vteřinu poté své otázky lituji. Chtěla jsem se zeptat na něco úplně jiného, ale tohle mi prostě nějak spontánně vyklouzlo. „Teda... chtěla jsem...," začala jsem znovu, když mě Tom přerušil.

„Jdeš přímo k věci, to se mi na tobě vždy líbilo," usměje se. Tentokrát vím, že jeho úsměv je upřímný. Ale bylo za tím ještě něco, jen jsem nevěděla co.

„Chci s tebou mluvit. Co se v létě stalo? Slíbil si, že mi napíšeš dopis, ale celé léto si se mi neozval a od doby, co jsme přijeli do Bradavic se mi vyhýbáš a neříkej, že ne. Prosím, mluv se mnou, vždyť... myslela jsem, že jsme v tom spolu," tu poslední část věty téměř zašeptám a sklopím oči na zem.

Ucítila jsem dotek prstu pod mou bradou a následně malý tlak, abych zvedla hlavu. Zvednu tedy hlavu a opět se zadívám do Tomových očí.

„Já vím, Elisabeth a... omlouvám se," řekne tiše. Chvíli je ticho, ostatní studenti už postupně zmizeli z chodby a zůstali jsme tu sami. Každou chvíli musí určitě začít hodina.

„No, vypadá to, že odpovědi se od tebe stejně nedočkám, tak si tu omluvu můžeš klidně nechat pro sebe," řeknu jízlivě a naštvaně zároveň. Potom se otočím na podpatku a odkráčím pryč na další hodinu, na kterou stejně určitě dorazím pozdě. Nechám Toma stát na chodbě samotného. Neřekl vůbec nic, neudělal nic, aby mě zastavil. Nic. Byla jsem zklamaná.

Na hodinu přeměňování s Brumbálem jsem samozřejmě přišla pozdě a neobešlo se to bez klasického pokárání, letos navíc obohacené o větu typu: „Elisabeth, je z vás prefektka, měla byste jít ostatním žákům příkladem a toto určitě není ten nejlepší způsob." Vždy se na mě dívá tím svým vševědoucím výrazem skrze půlměsícové brýle a pak nadzvedne jedno obočí. Pf, nesnáším to.

O několik minut později dorazil i Tom, kterého neminulo podobné kázání ohledně toho, že je také prefekt a bla bla... Mám Brumbála ráda, ale občas mi ty jeho kázání přijdou otravná. Zvlášť, když vím, že se to nejspíš příští hodinu zase bude určitě opakovat... Jenom Brumbál asi doufá, že jednoho dne začnu chodit včas.

„Kde jsi byla?" nakloní se ke mně Chantal a Chayenne jen pozvedne se zájmem obočí. Naznačím, že jim to povím později, když se opět ozve Brumbál.

„Slečno Grindelwaldová, chcete se s námi o něco podělit?" zeptá se s tázavým výrazem. Zakroutím hlavou a raději jsem po zbytek hodiny zticha, abych nám ještě nevysloužila odečtení bodů za vyrušování v hodině.

Chantal se Chayenne se tiše zachichotaly a pak co nejtišeji začaly probírat Annabeth a Jamese – ti dva se totiž nedávno po šílené hádce rozešli. Podle mě se stejně brzy dají znovu dohromady, ale tamty dvě na to mají jiný názor. Myslí si, že Annabeth podváděla Jamese s někým z Havraspáru – já říkám, že to je blbost.

Po nekonečně dlouhé hodině přeměňování, dnes naštěstí poslední hodině, jsem se téměř doplazila do Velké síně a pak ještě k nám na kolej. Byla jsem strašně unavená. Holky mi utekly, takže jsem musela jít sama a náhodou jsem zrovna potkala před obrazem Buclaté dámy Toma.

Zastavila jsem a beze slova na něj zírala. Co chce? Myslela jsem, že se mnou nemluví.

„Omlouvám se," řekl nakonec po chvíli a udělal malý krok ke mně. Přikývnu hlavou.

„To už jsi dnes říkal."

Tom se ušklíbne, když mu odpovím a trochu se pousměje. Sklopí oči na zem a pak se opět zadívá do těch mých. „Opravdu jsem se ti nechtěl vyhýbat, mrzí mě to. Potřeboval jsem... potřeboval jsem si to jen všechno srovnat v hlavě," vydechne a pokrčí rameny.

Znovu přikývnu hlavou. „A? To má znamenat co přesně?"

„Řeknu ti všechno, Elisabeth, ale chci tě poprosit... ne, říkám ti, že to nesmíš nikomu za žádnou cenu říct, rozumíš?!" řekne tichým a studeným hlasem bez emocí. Z toho tónu jeho hlasu mě až zamrazilo. „Chci tě ale o něco poprosit," řekne už normálně a v jeho tváři se objeví téměř zoufalý pohled. „Nesuď mě prosím za to, co se ti chystám říct, protože sám tomu nerozumím a nevím, co se děje."