TM Riddle: Dědictví krve

MARVOLO GAUNT

Na začátek bych se chtěla opět omluvit, že mi tak dlouho trvalo přidat další díl. Chtěla jsem ho přidat dříve, ale nějak mi nešlo kopírovat do wattpadu, pak jsem zase nebyla týden doma, potom jsem zase byla pořád v práci, prostě děs. Dneska jsem se k tomu konečně dokopala, takže chci tenhle díl věnovat všem, kteří ještě na tuhle povídku nezapomněli. Tenhle týden určitě další díl nevydám, protože se stěhuju na kolej, mám imatrikulaci a bla bla, zkrátka zase nemám čas. Ale příští týden nejdéle ve STŘEDU!! přísahám, tady bude další díl :-) 

Vaše Ridley C

PS: Co si myslíte, že se bude dít dál? Jak Tom zareaguje na novinku? 

DUBEN – KVĚTEN 1942

Počasí venku lákalo všechny ven, aby si užívali sluníčka a tepla. Všechno se zelenalo a napovídalo tomu, že letošní léto bude nejspíš hodně teplé a protože se konec školního roku kvapem blížil, tak se všichni sice obávali závěrečných zkoušek, ale zároveň díky tomu super počasí byli o dost víc v pohodě a veselí.

Všichni si užívali radovánek venku u jezera nebo u školy až na nás dva. Na mě a Toma. My dva jsme veškerý čas trávili v knihovně prohledáváním knih o kouzelnických rodinách a hledali jakoukoliv spojitost k Tomovu prostřednímu jménu Marvolo.

Hledali jsme týdny a týdny a stále nic nenacházeli. Hádali jsme se, šíleně moc, ale nakonec se vždy usmířili, bylo to hodně zvláštní. Vlastně jsme spolu trávili veškerý volný čas a díky tomu jsem měla šanci ho lépe a blíže poznat.

Tom byl velmi komplikovaná osoba už v tak brzkém věku. Bylo na něm hodně vidět, že je poznamenaný tím, že žije v sirotčinci, že nemá rodiče. Jeho uvažování, jeho myšlení... Byl ublížený, velmi. Nechtěl to na sobě dát znát, ale po nějaké té době, co jsme spolu strávili, jsem ho snadno prokoukla. Nemluvili jsme o tom, nechtěla jsem na něj tlačit, ale doufala jsem, že se časem rozhodne sám promluvit o svých pocitech...

Sedíme v knihovně, je krásný květnový podvečer a kromě nás dvou tu nikdo další není. To ticho kolem nás je zničující, je slyšet jen náš dech a šustění stránek, když otáčíme listy v knize. V poslední době jsme skoro vůbec nemluvili, jenom se snažili najít jakoukoliv informaci o Tomově rodině, což se nám nedařilo. Bylo to frustrující.

Tom zabouchl další knihu a naštvaně ji od sebe odstrčil. Ustaraně jsem vstala a přešla k němu. „Chce to jenom čas...," zašeptám, ale Tom mě také odstrčí.

„Čas? Čas?! Hledáme už týdny a ještě jsme nic nenašli...," vykřikne, založí si ruce na prsou a opře se o židli. Mezi obočím se mu udělá malá vráska, což mě trochu rozesměje, protože v tu chvíli Tom vypadal hrozně vtipně a trochu i roztomile zároveň, což bylo ještě více vtipné... že zrovna Tom Riddle dokáže vypadat roztomile vtipně.

Povzdechnu si a sednu si na vedlejší židli. Lehce si prohrábnu vlasy, když mě napadne jedna zbloudilá myšlenka... lehce mě zamrazí v zátylku a oklepu se. Za zkoušku by to určitě stálo, ale kdyby to byla pravda, nevěstilo by to nic dobrého.

„Ehm, Tome?" ozvu se tiše. Tom ke mně stočí zkoumavý pohled plný očekávání. „Jenom mě tak napadlo... víš, jak jsem mluvila o těch tvých společných schopnostech se Salazarem Zmijozelem...?" ptám se opatrně a jakmile to vyslovím, blýskne se mu v očích.

„No jistě, že ano," odpoví a v jeho hlase je slyšet nadšení. To není dobré.

Vstanu a přejdu do jiné uličky k polici s knihami o zakladatelích Bradavic a dalších významných kouzelnických rodinách. Cítím, že se Tom přesunul za mě a lehce přiložil ruce na mé boky, což mě trochu znervóznilo.

Soustředila jsem se a prsty přejížděla po hřbetech knih, hledala jsem tu správnou... Po chvíli jsem narazila na knihu, na jejímž hřbetu byl v erbu vyrytý had. Věděla jsem, že je to ona. Vytáhnu zaprášenou velikou knihu ven a položím ji na stůl před nás.

Tom se přese mne lehce nahne a se zájmem si knihu prohlíží. Bylo na ní vidět, že ji nikdo už pěkně dlouho nečetl, ale hlavně, že je už velice stará. Spíše starožitná. Docela jsem se divila, že lze u nás v knihovně nalézt knihu tohoto typu.

Usedneme spolu s Tomem na židli za stůl a poté společnými silami otevřeme i knihu. Nemá žádné pojmenování, jen je na ní erb s hadem. Z té knihy sálalo jakési zvláštní zlověstné kouzlo, síla... nedokázala jsem to pojmenovat, ale něco jsem zkrátka cítila.

Ze zažloutlých stránek se lehce zvedl prach, když jsme knihu otevřeli. Na začátku byla jen dlouhá předmluva o Salazaru Zmijozelovi, jeho předcích a jeho činech a takové další věci, které nás v tuto chvíli nezajímaly.

Otáčím pomalu stránky, které jsou i nadále pokryty pouze textem o Salazaru, když konečně po několika minutách narazíme na část, kdy končí jeho život a zároveň na část, kde se zmiňují jeho potomci. V tu chvíli se Tom vedle mě narovná a poprvé za těch několik minut se má nějakému činu.

Začal zběsile listovat stránkami, když se najednou stalo něco nečekaného – stránky se samy dvojnásobnou rychlostí otáčely, jakoby nám chtěly něco ukázat, když se po chvíli kniha otevřela na straně dva tisíce tři sta devadesát jedna. Na zažloutlé otrhané stránce nebylo nic zvláštního, akorát v pravém horním rohu bylo vyryto jméno Gaunt a pod ním byl rozkreslený spletitý rodokmen.

Se zatajeným dechem přelétáme pohledem od vrcholu rodokmenu až k jeho samému konci, kde je vybledlým písmem zapsáno jméno Marvolo a pod ním další dvě jména – Meropa a Morfin. To ale nebylo všechno. Od té Meropy vedla další, poněkud zmrzačená linka ke jménu Tom Marvolo Riddle.

Cítím, jak se Tomovi vedle mě zadrhl dech. Podívala jsem se na něj a spatřila jeho krásný profil, jak mu do očí spadaly nezbedné černé vlny a jak jeho oči upírají zrak na jeho vlastní jméno.

Byla to pravda. Nemýlila jsem se. Byla to jen hloupá, zbloudilá myšlenka, ale nevěřila jsem tomu, že by to mohla být vůbec pravda. Tom Marvolo Riddle je dědicem krve Salazara Zmijozela, jednoho ze zakladatelů školy čar a kouzel v Bradavicích. Konečně to všechno zapadalo do sebe. Proč nemá Tom rád mudly, proč nemá rád mudlovské šmejdy, proč je tolik posedlý mocí, proč dokáže mluvit s hady... Všechno to rázem zapadalo do sebe. A děsilo mě to. Ale neděsilo mne to natolik, abych ho opustila...