TM Riddle: Dědictví krve

ZTRACENÝ DIADÉM

Ahojky, čauky a mňauky! I'm baaack! :-D

Moc se omlouvám za takovou pauzu, ale byla jsem teď nějakou dobu bez notebooku mimo ČR a taky jsem nevěděla, jak pokračovat dál, ale!! Další díl je na světě a já doufám, že se vám bude líbit.

Chci vám moc moooc poděkovat za vaše votes, za vaše komentáře a hlavně, že tuhle povídku ještě pořád čtete! Miluju vás, kočičáci! :-D :-* Pac a pusu, vaše Ridley C

PROSINEC 1942

Mám pocit, že jsem se pravděpodobně špatně přeslechla. Viteál? Opravdu?

Rychle zamrkám a snažím se zakrýt zmatek v mé hlavě a stovky otázek, které se mi najednou v hlavě vytvořily. Odkašlu si a zamračím se.

„Co... co mi to tu vykládáš, Tome?" řeknu zamračeně a překřížím si ruce na prsou. Na to, co se stalo před několika minutami, okamžitě zapomenu a naplno se věnuji tomu, co mi tady Tom právě řekl. Proč by vytvořil viteál bez toho, aniž by mi něco řekl? A nechtěl náhodou, abychom vytvořili první viteál společně?! Ne, že bych o to nějak stála, nechat se zatáhnout do praktikování černé magie, ale mohla jsem se mu v tom alespoň pokusit zabránit.

„Je to prostě viteál, slyšela jsi mě," řekne mrzutě, otočí se na patě a vydá se pro další knihy, které máme uklidit do polic.

Okamžitě se za ním vydám, nenechám ho odejít uprostřed rozhovoru.

„Jak to myslíš tím prostě viteál?!" procedím skrz zaťaté zuby. On mi dal k narozeninám jako dárek viteál. Je tohle vůbec normální? „Obvykle nic není prostě viteál! Tome, mluv se mnou!" chytnu ho naštvaně za ruku a donutím ho se zastavit.

Zůstane stát, ale nepodívá se na mě.

„Nech to být, Elisabeth, řekl jsem ti to jenom proto, že tě mám rád a nechci před tebou mít tajemství," řekne tiše, ale stále zůstává odvrácený.

Tak on přede mnou nechce mít žádná tajemství, no to se podívejme...

„Tak ty mě máš rád?! A nechceš před mnou mít tajemství? Není ti blbé mi takhle lhát?" odsekávám mrzutě, což Toma konečně donutí se otočit a zabodnout do mě nepříjemný pohled.

„Nech to být, Elisabeth."

„Ani mě nenapadne, Tome," procedím skrz zuby. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, uklidni se. „Řekl jsi, že chceš první viteál vytvořit se mnou... proč? Proč jsi to udělal za mými zády?" zeptám se už o něco klidněji.

Pokrčí rameny. „Věděl jsem, že by ses mě pokusila zastavit."

Pravda.

„A také... Chtěl jsem to zkrátka udělat sám," hlesne a zašklebí se. „Jsem zvyklý dělat všechno sám, tohle je pro mě... zcela nové, dělit se s někým o své myšlenky a... tak," pokrčí opět rameny.

Protočím oči a založím ruce na prsou. Zadumaně si Toma prohlížím a rozmýšlím, zda mu uvěřit nebo ne. Byla pravda, že mě doopravdy ranilo, když řekl, že mě má rád... Myslela jsem, že mě miluje.

„Elisabeth?"

„Hm?" zamrkám a nakrčím čelo.

„Pomůžeš mi vytvořit další viteál?" zajiskří mu v očích.

Zatají se mi dech. Tohle jsem skutečně nečekala. A jeho dychtivé očekávání mé odpovědi mě skutečně děsí. Ale proč? Vždyť jsem přesně tohle chtěla. Sice vím, že ho nezastavím, ale stejně... Děsí mě ta skutečnost, že to bude již druhý viteál, který chce vytvořit. Chce opět rozpoltit svou duši.